Alpy na první pokus, aneb pokoření Großglockner Hochalpenstraße

Podrobnosti: Zveřejněno 22. 7. 2008 18:53; Napsal Administrátor

„Máme ho!“ znělo nadšené zvolání, které prolétlo celým světem. To když Američané chytili Saddáma Huseina v Iráku. Volám „Máme ho za sebou“! Jsme jedni z dalších tisíců, kteří projeli tu nádhernou silnici Großglockner Hochalpenstraße. 48 kilometrů nádherného asfaltu (tedy i něco kostek na Edelweißspitze) v neskutečně krásné krajině. Možná by se slušelo napsat něco z historie výstavby, ale to bude spíše téma pro stavitele, než motorkáře.
Projet touto silnicí byl můj cíl již delší dobu. Původně jsem si myslel, že se spíše jedná o snobizmus, než motorkářský zážitek. Opak je pravdou, skutečně. Nějak jsem se stále nemohl rozhoupat, ale roky přibývají a čas ubývá. Letošní rok byl jasný - zdolat ji. Dal jsem na naše stránky upoutávku, a tak již nezbylo nic jiného.

Nadešel kýžený čas, 15. 7. 2008. Vyrazili jsme s manželkou a Milanem poříčským na cestu. Cíl jasný, chatka v kempu Pod hrází, Vyšší Brod. Zde došlo k setkání s dalším členem expedice, Honzou z Krupky. Tak tedy, tři motorky, čtyři lidé. Ideální počet.

Večer posezení v místním občerstvení, spřádání plánů na další dny a společné těšení se na cestu.
Honza sebou přivezl nejnovější informace o počasí a prognóza zněla: středa slunečné počasí, čtvrtek těžký déšť, pátek střídavě oblačno. Ve středu ráno jsme vstávali do celkem jasné oblohy. Rychlá změna itineráře a místo na jezera v okolí Salzburgu dojet na Großglockner Hochalpenstraße. Nebylo tedy co řešit. Načerpání benzinu a hurá směr Studánky a cesta na Linz. Nádherná klikatá silnice nás dovedla do Linzu. Předem jsme se dohodli, že dálniční známku koupíme před vjezdem na dálnici. Nakonec jsme jeli kus po dálnici k nejbližší pumpě (a že je nemají nijak hustě). Místní prodavač nám dokonce ochotně ukázal kam ji nalepit. Mám plexi a tak jsem byl zvědav na Honzu. Nakonec se vše podařilo a ujížděli jsme na západ. (Lepí se to na vidle).
Kolem 13. hodiny jsme stanuli před mýtnicí na Großglockner Hochalpenstraße. V informacích jsme koupili zvýhodněný lístek na silnici a Felbertauren-tunnel na trase Lienz – Kitzbühel.
Vydali jsme se do prvních zatáček a mé nadšení nebralo konce. Vytiskl jsem si všechny možné zprávy z cest na Grossglockner, ale skutečnost překoná všechna očekávání. To nelze prohlédnout na tisíci fotkách, to musíte vidět na vlastní oči. To je nepopsatelné. Poctivě jsme projeli celou trasu, navštívili muzeum o přírodě v tomto kraji, zadokumentovali všechno mnoha fotkami, pozdravili se s celou řadou Čechů……… A představte si, byli tam Češi i na kolech. Kdo to vyjede na kole zasluhuje větší obdiv než motorkáři. Ti přece jen mají k dispozici mnoho koní pod kapotou.
Nakonec jsme se dali k výstupní stanici směrem k Lienzu. Přespali jsme v pěkném a ne drahém penziónku. Chutná večeře podpořena dobrým pivem byla základem k odpočinku.
Ráno vstáváme a nevěříme svým očím. Předpověď počasí vychází dokonale. Lije jak z konve. Na jihu to vypadá celkem slibně a tak do sedel. Ani nebudeme vybalovat pláštěnky. Co vám budu vypravovat. Pláštěnky jsme dovezli domů nevybalené a kůži na týden sušení. Ale to předbíhám. Cesta k tunelu byla nádherná. Okolo plno načančaných baráčků, krásná silnice, samé vodopády (taky proč ne, když pořád prší) a motorkáři. Profičela kolem nás tlupa Harlejářů……, paráda. Konstatovali jsme, že není zvykem se tam zdravit, ale mnohokrát to zafungovalo. My je to ale naučíme.
Z Kitzbühelu jsme jeli přes Německo zpět do Rakouska (trasa přes Berchtesgaden) do Halleinu. Pak po dálnici a opět sjet na standardní silnici s cílem v Abtenau. To byl již večer, byli jsme celý mokří, špinavý a unavený. Budeme hledat ubytování v penzionu. Tak zněla dohoda. Všude bylo plno penzionů, ale nikde nechtěli špinavé a mokré motorkáře. Až na samém konci obce se nad námi smilovali. A to jen proto, že majitel byl dříve motorkářem a zbylo v něm plno pochopení pro soukmenovce. Mokré oblečení do kotelny na sušení (ale do rána to neuschlo), ubytovat se a hurá do hospody. Prohrál jsem sázku o účelu místní lanovky (myslel jsem, že je jen pro bobovou dráhu, ale byla využívána i v zimě. Jenže sjezdovka šla jinudy a nebyla vidět). Co jiného si dát v Rakousku než Jägermaister. Dobrá večeře, dobré kvasnicové Dunkel pivo, dobří přátelé. Co víc můžete chtít. Večer se nám pěkně spalo.
Alpy Ráno bylo zamračeno, ale pomalu se to probíralo, až se to probralo skoro úplně.
Dali jsme se na cestu směrem k Hallstattu, něco málo vyfotili a pokračovali přes Bad Ischl (vzpomínal jsem na Adinu, která v jednom filmu, myslím, že to byl Kristián, odjížděla do Išlu.) na St. Wolfgang. Tady svítilo sluníčko a tak jsme lenivě bloumali městem. Nakonec jsme jeli směrem na Česko. V Linci nás chytl liják a tak jsme ani nehledali super motorkářské obchod Louis. Takový menší jsme navštívili právě v Bad Ischlu.

Chtěli jsme se ubytovat někde v Čechách, řekněme ve Frymburku. Honza nastavil svoji digitální navigaci, místo mé papírové, a jeli jsme. Před hranicemi jsme odbočili vlevo a už jsem tušil, co bude. Klaksony mi přestali v tom dešti troubit (nakonec se ukázalo, že pouze selhal kontakt v relátku) a Honza pořád uháněl… Bylo to jasné. Každý, kdo sleduje v zimě televizi ví, že mezi Frýdavou a Frymburkem je přívoz. Přesvědčili jsme se, že stále funguje, jenže měl skoro třičtvrtě hodiny pauzu. Jeli jsme tedy po ose. Nemohli jsme nikde sehnat kemp (nechtěli jsme stavět stan) a tak jsme pomalu pokračovali směrem k domovu. Nakonec jsme skončili před Budějovicemi v Kamenném Újezdu v kempu Štilec (protože jsme tam byli v úterý na obědě, věděli jsme o něm). Prima ubytování v mini chatce, dobrá večeře a něco pro zahubení parazitů a hurá do hajan. Lůžko mělo rozměry kavalce v ponorce, ale spalo se nádherně.
Ráno Honza uvařil čaj, podělili jsme se o Milanovu Tatranku a bylo nám prima. Navléknout do mokrého, odevzdat klíče a pomalu se loučit. Byla sobota, ne všechno jsme stihli, ale náš cíl byl splněn na 100%. Společně jsme dojeli do Budějovic, Honza potom odbočil směrem na Tábor, my na Jindřichův Hradec. Ve Ždírci n. D. oběd, potom ve Slatiňanech navštívit kamaráda Motodědka Tondu. Společně jsme si dali kafíčko, Toník se ustrojil a dal se s námi na cestu do H. Králové. V Electro Worldu jsem si koupil nabíječku k navigaci a rozloučili jsme se. Okolo 18. jsem byl doma. Ovšem největší radost měla naše Ketynka. Skákala jako kůzle a neskrývaně dávala najevo jak jsme ji chyběli. A tak jsme zase byli doma, ve svém pohodlí, ale bohatší o prožité dny v Alpách. Motorka nikdy nebyla tak špinavá jako teď. Chromy nechromy. Neděli jsem strávil mytím a leštěním. Prostě cruiser se musí blýskat, jiná možnost není. A taky se opět blýská. Hadry se suší, aby byly připraveny na vyjížďku do Otmuchowa.
A shrnutí? Za celou tu dobu jsme jezdili po nádherných silnicích s minimem omezení rychlosti, a to i v obci. Páni silničáři a zákonodárci - jeďte se podívat tam. Tam to funguje. Na druhou stranu musím říci, že to co jsme ujeli po dálnici stálo za prd.
Utratili jsme, včetně všech Jägermisterů, okolo 300,- Euro. Najeli jsme 1600 kilometrů, nasbírali zkušenosti a kupu prospektů. Průměrnou spotřebu okolo 5 litrů, dobrý ne?
Prostě - bylo to SUPER, i když původní trasa byla trochu jiná. Být lepší počasí vydrželi jsme déle a objeli více. Faktem však zůstává, že jsem v Hejnicích zapálil v kostele jednu svíčku a požádal místního dohlížejícího světce o přímluvu u Sv. Petra na Großglockner. A to tedy splnil, díky za to (viz Cesta třemi státy jedním vrzem).
A můžu vám slíbit, nebyla to poslední cesta tam. Kdyby bylo lepší počasí zajeli bychom i do Itálie. Bibione bylo nadosah.
Více fotek je jako obvykle ve fotogalerii. A tentokrát tam budou i Honzovi, neboť budou super ze super foťáku.