Vzpomínková jízda za předsedu Motodědků nad 60-Vendy Maraudra

Podrobnosti: Zveřejněno 27. 9. 2013 15:52; Napsal Administrátor

Sešli jsme se v pár motorkách před lety v restauraci v Dachové u Hořic. Ani již nevím, kdo to nějak svolal, ale bylo nás asi devět.

Jeli jsme potom společně přes pekárnu Roland v Kohoutově, se zastávkou na trutnovském náměstí s cílem

Staré Buky, chaloupka a krásná zahrádka u Krejčíků. Tehdy nám bylo přistrojeno tolik jídla a laskomin, že to bylo pro rotu vojáků. Nakonec jsme noc trávili společně v chaloupce. Takový byl začátek Motodědků nad 60, ale tehdy se o tom takhle nemluvilo.

Čas plynul, k prvním pár lidem se přidala obrovská horda lidí, tentokrát nejen motodědků, ale dámy prominou, i motobabek. Tak jak demografické studie tvrdí, že přibývá důchodců, tak se i rozrůstá skupina důchodců motorkářů.

Mezitím se uspořádalo plno srazů, srázků i jen krátkých setkání a výletů. Já jsem s nimi moc nejezdil, přece jen jsem se věnoval spíše našemu motoklubu. Také jsem měl pocit, že ještě do té kategorie nepatřím, byť roky ano. Při pohledu na fotky jsem ale situaci přehodnotil a budu se více věnovat tomuto sdružení.

Jen pár náhodných setkání s některými přáteli, a mnoho jsem jich již neznal. Venda Maraudr byl předsedou tohoto volného spolku a na rozdíl ode mne se většinou účastnil, alespoň podle fotek, které byly k dispozici.

Koloběh života se však nezastaví, přírodu ovlivnit neumíme a zdraví neporučíme. Tak se stává, že nás čas od času opustí sousedé, známí, někdo z přátel, z rodiny. Někdo náhle, někdo si to předtím odmarodí, osud je nevypočitatelný.

Venda Maraudr si musel vytrpět své při marodění, než jeho pozemská pouť skončila. Rozloučení proběhlo v rodinném kruhu, tak Motodědek Tonda uspořádal vzpomínkovou vyjížďku na památku našeho předsedy.

Sjeli jsme se do D. Olešnice a kolem půl 11. se vydali na cestu. Celkem 23 motorek již vytvoří slušnou kolonu. Vedoucí Tonda nás nejprve dovedl k čs. před Hostinným, kde se tankovalo, pokračovali jsme obkroužením náměstí v Hostinném a přes Rudník jeli na Trutnov. Přes Svobodu jsme pokračovali na Pomezní boudy, kde byla kouřová a fotografická zastávka. Pak šupem dolů na polskou stranu, v Kamenné Hoře jsme opět chvilku pózovali u pumpy a pokračovali dál do Walbrzychu. Kdo chce řádně otestovat nově zakoupené enduro, nechť zvolí tuto trasu, včetně průjezdu Walbrzychem. V něm a v okolí jsou nejhorší silnice z celého Polska. My jsme jimi letěli jak o závod, projeli jsme dokonce i nejužšími uličkami města, a to během dopoledního provozu. Tady jsem poprvé zapochyboval, že Tonda zná cestu. Navigaci jsem měl puštěnou, abych si měl s kým povídat, a ta se mohla umluvit, hlavu musela mít tak zamotanou, že se stále opakovala „při nejbližší příležitosti se otočte do protisměru“. Nakonec jsme se vymotali a pokračovali směrem na Klodzko, cíl cesty byla Kudowa Zdroj se svými vyhlášenými „smažalňami“ pstruhů. Abychom dosyta vychutnali Sudety a Dolní Slezsko odbočili jsme za Gluszcicí doprava. Po zoufale mizerné silnici jsme pokračovali závodním tempem ke krásné restauraci a smažálni, myslím, že se to jmenovalo Dolina Rybná, ale nejsem si jist. Kde se vzala tu se vzala krásná asfaltka s příslušnou děkovnou cedulí svým zachráncům. Pokračovali jsme dál, nedbaje rad navigací a objevili jsme nádherný, několika patrový lom. Kolem něho jsme dojeli až na konec cesty. Byla tam pěkná horská chata Andrzejewka a okolo lyžařské terény. Rychlá kouřová a jedeme zpět. Mezitím se stratil Miko s Taťkou, jeli sólo přes Česko do Kudowy. My to mazali pak již přes Nowou Rudu, Radkow a Karlow do cíle.K naši oblíbené „smažálni“ U Žana. Většina již mazala domů, bylo dost pozdě a kilometrů před sebou mnoho. Udělal jsem si pár fotek, vylovil pstruha a čekal, čekal, čekal, až jsem se pomalu po hodině dočkal. Pstruh byl dobrý, to je jasné. Mazal jsem tedy domů, abych stihl manželku, než půjde do práce. Což jsem také pořídil.

Počasí bylo to středeční ráno nádherné. Sluníčko svítilo, trocha chladna neškodí. Na Polské straně se chmuřilo, v Kudowě i spadlo pár kapek. Jel jsem přes Hronov a tady trochu mžilo, ale domů jsem dojel v suchu, ale už celý zmrzlý. Ujel jsem 236 kilometrů, motorka tak nějak fungovala. Co víc si přát. Potkal jsem zase několik nových tváří, potkal jsem i několik známých tváří.

Měl jsem pro všechny případy připravenou trasu po Krkonoších, jak si přál Venda, ale zůstala nepoužita. Osobně se domnívám, že by to byla hezčí trasa. Jel bych naši oblíbenou přes Rokytnici na Rezek s obědem na Rezku a zpět. Ta podzimní příroda tam určitě byla hezčí. Ale i tak jsme se společně svezli. Mladší syn Vendy byl rád, že se ta cesta uskutečnila, že se nás sešlo hodně a že jsme všichni společně na Vendu vzpomínali. A tak to má být. Přátelé, a hlavně Ti bezvadní nám mají utkvět v paměti.

Tohle je můj náhled na věc a mé vyjádření mysli. Možná to někdo vidí jinak, ale nechť.