PF 2018

Motoklub Úpicko

Společenství na cestě, aneb jedeme po americku….
Jezdíme po silnicích, ať již za minimálního provozu po „okreskách“, nebo po narvaných silnicích vyšších tříd. Naší snahou musí být za každých okolností maximální bezpečnost všech jedoucích, snaha dojet včas do místa určení, nepřekážet provozu a naopak, nenechat se utiskovat ostatními.
Na všechno existuje nějaká zaručená metoda, fígl, způsob a návod jak na to. Pojďme se na to podívat blížeji.
V minulých letech se vše konalo na základě Leninských principů.

Leninskou cestou na železnici, tady zřejmě soudruh Vladimír Iljič měl nejbohatší zkušenosti, neboť údajně jezdil ze Švýcar domů na lokomotivě, či na tendru. Pravděpodobně v roli mašínfíry, nebo náhradního topiče. S největší pravděpodobností pracoval i na správě silnic, neboť velmi často nás nabádali, abychom se vydali Leninskou cestou. Kde byla a jak ta cesta vypadala nevím, ale jistě byla kvalitní, když tam kdekoho posílali. A tak bychom mohli pokračovat. To všichni my v letech známe.

Nyní nám jsou stále nabízeny americké ideje, americké metody a americké znalosti. Když se koukám na americké filmy a fotky od motorkářů, tak mám pocit, že mnoho silnic tam je velmi nekvalitních, a je jedno jak jsou široké a kudy nás vedou.

Nicméně jednu americkou metodu jízdy pokládám za dobrou a myslím si, že by se měla uplatňovat vždy, pokud jede více motorek stejnou cestou, za stejným cílem.

Je to celkem dobré řešení jak pro zúčastněné motorkáře, tak pro ostatní účastníky provozu. I přesto, že se někteří tak snaží jezdit, je velká řada těch co to ignorují. Rád bych tedy tento styl jízdy opět zdůraznil. Do jara to každý může přečíst a nastudovat a na jaře si z toho pak uděláme testík. Jelikož se mi celý systém zdá přinejmenším scestný, pak určitá část má své opodstatnění, tak se na ni mrkněme. Někteří z nás se tak snaží jezdit, někteří jsou stále sví a jezdit tak nemíní.
Tak tedy hurá na to. A nebudeme z toho dělat vědu, také to žádná věda není.

 

Uspořádání kolony

Jezdci v koloně vytvoří dvouřadou  formaci s uspořádáním zipu. První jezdec vede kolonu, je vedoucím jezdcem a jede vlevo, nebo uprostřed jízdního pruhu. Nejlépe vybaven zelenou vestou.  Pak je z dálky vidět a navíc si někteří myslím, že je to policajt a zbystří. Další se řadí za ním v již zmiňovaném zipu, tedy cik-cak. Mezi sebou si nechají rozestup tak, aby motorku před sebou měli na vzdálenost bezpečného zastavení, ale nikoliv tak, aby se mezi ně vtěsnalo např. auto. Kolona také musí jet tak, aby například v hustém městském provozu zabrala co nejméně délky a aby byla schopna najednou projet přes semafory. Jinak se roztrhá, za semaforem musí přední část zvolnit a tím vytváří překážku, kde o nebezpečné situace není nouze. Takto celistvý had odráží útokům poblázněnců v plechovkách. Myslící plechovkář nechá kolonu jet a nesnaží se ji za každou cenu roztrhat. Předjíždí tehdy, kdy k tomu má dostatek prostoru. Nesnaží se ohrozit sebe, ani motorkáře v koloně. Kdy tohle ale bude převažovat nad těmi pošuky si netroufám odhadnout. Já už ale sotva budu jezdit.

Vedoucí jezdec
Má obvykle nejkomplikovanější úkol. Musí vědět, kam a kudy se jede a taky, kdo za ním jede. Způsob jízdy musí volit podle toho, jak zkušení za ním jedou a hlavně, kolik motorek.
Podle toho volí způsob jízdy. Pár motorek je samozřejmě rychlejších než několik desítek.
Může jet skoro po svém, když těch motorek bude 5, ale musí jet úplně jinak, když jich bude 50. Celou dobu musí sledovat provoz před sebou a všechny za sebou. Musí sledovat dopravní značení, celou dobu zvažovat kde zastavíme a zaparkujeme, pokud možno zadarmo, kde se naobědujeme a podobně. Hlavně nesmí „zakufrovat“, neboť ty „kecy“ pak nestojí za to.

Jezdci v pravé řadě
Pro tyto jezdce jsou největší záludnosti ve všem co bývá nebezpečné u okraje silnice. Štěrk, výtluky, ale hlavně chodci a cyklisti. Proto je dobré, když jezdci vpravo vpředu, kteří vidí dále, dají levý blinkr a uhnou vlevo s určitým předstihem, aby umožnili těm za nimi dostatečný výhled a dost času na reakci. Přes motorky před námi vidíme dobře kamion, slušně osobák ale chodce a cyklistu bohužel ne.

Jezdci v levé řadě
Ti jsou ušetřeni hlídání ploužících se postav u pankejtu, ale zádrhel by se mohl vyskytnout jinde. Nějak  jsem vypozoroval,  že jezdíme jako obyčejné, průměrné auto. Myslím tím stopu. Ti co jedou vlevo a vpravo, dodržují zhruba stopu, jakou zanechává auto svým rozchodem. Koneckonců vyjeté koleje je někdy ani jinam nepustí. Na úzkých silnicích jedou v podstatě uprostřed a musí nezbytně dávat pozor naproti jedoucí vozidla a zároveň kontrolovat i jezdce vpravo, aby z důvodu překážky na krajnici nevybočil ke středu.  Viděl jsem takto téměř nehodu, naštěstí to odnesli jen roztrhané kožené brašny na cruiseru.

Poslední jezdec kolony
http://www.longbraid.com/distsamplepages/m_ss_distinctive/m_SSBornToRide.jpgVypadá to, že když v koloně všechno funguje jak má, tak ten poslední je vlastně pohodář. Může jet kde chce a může se kochat. Omyl. Platí to snad trochu při jízdě na okreskách s minimálním provozem, ale rozhodně ne při dálkových přesunech. Tam musí polovinu času čučet do zrcátka a hlídat kolonu před vetřelci. A musí mít i trochu odvahy se třeba i netradičně rozhodnout. Jakmile ví, že po této rovince přijde pár kilometrů zatáček s nemožností předjíždění a cpe-li se zezadu nějaké auto a odhadne-li, že nepředjede všechny, klidně lze najet do protisměru, aby mu silnici zavřel a zabránil mu v tom.  Není to zrovna košér a zrovna moc zákonné, ale určitě je to bezpečnější pro kolonu. Měl by být vybaven červenou vestou, kterou vedoucí jezdec jen tak v zrcátku nepřehlédne. A hlavně ví, že poslední jezdec je tam, kde má být, že nikoho cestou neztratili.

Chování každého jednotlivce
Jízda v koloně vyžaduje kázeň a disciplínu. Jezdíme obvykle 60 - 90 km/hod, ale dá se jet i více. Záleží to na okolnostech, výkonu motorek, zkušenostech motorkářů a koneckonců stavu silnice i na její kategorii. My, co se snažíme dodržovat rychlostní limity víme o čem je řeč. Jízda je to náročná a je nutné jet tak, aby byla bezpečná. Každý jezdec jedoucí v koloně odpovídá za svou jízdu, za svou bezpečnost a bezpečnost svých kamarádů. Pravidla jízdy v koloně jen zvyšují míru bezpečnosti, ale nesnímají z nikoho žádnou zodpovědnost.
Je zbytečné upozorňovat na to, že všichni by ve zdraví měli dojet zpátky, zpět k těm, kteří na ně čekají a mají tak trochu strach, aby se jim nic nestalo. Za to zodpovídá každý jedinec účastnící se takovéhle jízdy, nebo výletu. A je jedno, jestli je to výlet „okolo komína“, nebo dálkový přesun. Z jízdy má mít každý radost, nikoliv stres. Ten je pak základ nějakého průšvihu.
Zažil jsem jízdu v koloně, kdy doslova seřvali účastníka, který z nějakého důvodu přejel zprava doleva, nebo naopak. To rovněž není to pravé ořechové. Za každých okolností by měl převládat zdravý rozum a hodnotit situace s chladnou hlavou.
Nebudeme se zabývat několika posunky pro celou kolonu, které značí startování, odbočení k čerpací stanici, nebo občerstvení, ani jiným. Připadají mi zbytečné, nebo spíše málo používané. Lze je ale prohlédnout na některém odkaze dole. Některé jsou i animované pro ty, kteří nevědí, jak tou rukou mávat.
Já navíc ještě doporučuji každému, který se od našeho seskupení chce oddělit a pokračovat sám, oznámit to alespoň tomu vedoucímu jezdci, ale nejlépe více kolegům. To abychom věděli, že jsme ho nikde nezapomněli a zbytečně na něho někde nečekali. A pro případ, že by se nechtěl vrátit domů k rodině, kde ho tedy mají začít hledat.

Tady je ještě pár odkazů na články s touto tematikou. Přátelé motorkáři jistě nic nebudou namítat k jejich sledování, je to pro dobro nás všech.

http://www.shoc.cz/viewtopic.php?p=17157
http://www.k1400.cz/clanky/zivot/jizda/v_kolone.php
http://maxici.cz/forum/viewtopic.php?f=6&t=9&sid=52ed17eab7870216e9172f3e3563bb2a

A tak studujte, bude test!
Jinak všem přeji jen ty krásné zážitky na silnici. Minimum karambolů a velké vzájemné pochopení všech na silnici. A je jedno jestli je to motorkář, plechovkář, bruslař, nebo chodec.
S úsměvem jde všechno líp.


Motorkářské několikatero…..
Ať se to někomu líbí, nebo ne, řadíme se mezi motorkáře, respektive hrdě se mezi ně hlásíme. Nerozeznáváme motorkáře podle počtu najetých kilometrů, nebo podle kubatury motoru. Nerozeznáváme motorkáře podle počtu dopravních přestupků, havárií, nebo podle nejvyšší dosažené rychlosti, zejména v obci.
Uznáváme motorkáře podle lásky k motorkám, podle radosti z jízdy s přáteli, nebo i sólo, a je nám jedno kolik let poznamenalo jeho postavu a vizáž. Nevadí nám, že někomu pod nádrží cválá jen několik lenivějších koní, nebo zda je tam celé stádo plnokrevných hřebců z vybraných chovů.
Je nám jedno, jestli je organizován v nějakém klubu, či je osamělým vlkem v nehostinné krajině našich děravých silnic.
Nejsme žádní andělé, neboť andělská křídla se špatně rovnají pod bundu a svatozář vám nevleze do helmy a neustále ji kontrolovat zda jsem ji v té rychlosti neztratil, řekněte sami….
Porušujeme platné předpisy zrovna tak jako ostatní, plechovkáře nevyjímaje. Courání se 50-tkou s tolika kilogramy mezi nohama není zrovna nic příjemného.
Řada z nás s radostí vypije pivo, kouří jak o závod, nebo si dá symbolicky doutník. Celé řadě z nás se líbí pěkná děvčata, někteří tvrdí že na to nemají čas. Život je různobarevný a to ho dělá zajímavým a krásným.
Přesto se snažíme vystupovat slušně, v rámci možností ukazovat, že se všichni na silnici vejdeme a při troše tolerance ubude i nehod. Chceme svým působením přispět tou troškou k lepší situaci na silnicích. Chtěli bychom, aby už správci silnic konečně dělali, co mají, ať nemusíme skákat jak tajtrdlíci po nekonečných dírách.
Chceme, aby se na nás pohlíželo jako na slušné lidi, přesto že řada z nás je potetována, má fousy či kníry různých vzhledů, je i poněkud netradičně vystrojena, nebo má i netradičně vyšperkovanou motorku.
Nejsme všichni dárci orgánů, neboť některé jsou již nepoužitelné, stářím opotřebované.
Motorkáři nejsou kasta vyděděnců, je to zájmová skupina lidí, kteří mají radost z něčeho jiného než druzí. A to těm druhým vadí, byť by to sobě, ani jiným nikdy nepřiznali. Nestyďte se přijít popovídat si, třeba o těch motorkách. Možná jim přijdete na chuť a naše řady se zase rozšíří.
Nevím, jestli podobný názor sdílí i ostatní naši členové, možná je to jen můj názor. Pokud však skloňujeme ve všech možných pádech demokracii, pak i můj názor může být uveřejněn.


S několika přáteli, a na jejich popud, jsme založili Motoklub Úpicko, abychom společně pořádali výlety, navštěvovali některé motoristické akce, a společně se radovali z cestování krajinou na motocyklu. Jízda „osamělého vlka“ je pěkná, jízda v pohodovém kolektivu ještě hezčí. Nemáme žádné stanovy, žádného prezidenta ani čekatele, nevybíráme žádné příspěvky ani se pravidelně nescházíme v zahulené hospodě a netlacháme o pitomostech.
Spojuje nás přátelství, radost z jízdy a z poznávání nepoznaného. Rozpálený asfalt, odér z našich výfuků a spokojenost z výletu je tím pravým ořechovým.
Jediné co nás trochu spojuje jsou klubová trička a nášivky. Ale není podmínkou účasti v klubu je mít. Jen zapálení příznivci klubu, a naši přátelé je mají a projevují tak sympatie s ostatními členy.
Během několika let naší činnosti jsme podnikli plno akcí, které jsou ostatně celkem podrobně popsány a fotograficky zadokumentovány rovněž na našich stránkách.
Na konci sezóny vždy probíhá setkání všech členů a příznivců v hostinci na Bohdašíně, u našeho kolegy Tomáše.

Svým působením jsme přivedli řadu lidí k motorkaření, řadu motorkářů do našich řad a svým působením bychom rádi přispěli k narovnání pokřivených vztahů mezi motoristickou veřejností. Nejsme všichni vrazi ani hajzlové a nezasluhujeme smrt, jak uvedl jeden „správný plechovkář“ v diskuzi pod článkem o nehodovosti motorkářů. Chceme ukázat, že se dá „motorkařit“ slušně. Mezi všemi se najdou lidé, kteří maří počínání ostatních. Ty však neberme jako vzory, za vzor si vezměme celou řadu slušných lidí, kterých je, jak alespoň doufám, v této zemi většina.

Přední strana tričkaZadní strana trička

Velká nášivna na zádaMalá nášivka
Konečně máme hotové i nášivky.
 
Kontakty:    
Jaroslav Žďárský - Úpice tel.: +420 739 414 765
Jarda z Úpice e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Lucie Vítová - Suchovršice tel.: +420 605 481 940
Lupin e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Podrobnosti vám podá každý ze členů našeho klubu. Vše bude zveřejněno na těchto stránkách.

Motoklub Úpicko a jeho umírání….

O historii vzniku píši nad tímto článkem, nicméně jen krátké připomění.

Ze samého nadšení z ježdění na dvou kolech poháněných motorem jsme s Lupinem dali vzniknout našemu neorganizovanému společenství, založili jsme si Motoklub. Nazvali jsme ho Motoklub Úpicko, neboť se nás sešlo více z okolí Úpice, než z Úpice samotné.  Protože naším cílem bylo společné ježdění na motorkách a ne úřadování, nemáme a ani jsme nikdy neměli žádného prezidenta, ani přední a zadní střelce a podobné pochybné funkce.

Neplatili jsme příspěvky, ani neměli žádné prapodivné stanovy, kterými bychom určovali, co kdo smí a nesmí. Nemáme ani žádné legitimace, které by z nás činili ty pravé či levé členy. Nic takového. Spojovalo nás pouze klubové tričko a nášivka. A měl to pouze ten, kdo o to stál. Ani tohle nebylo nijak povinné.

Z počátku nás jezdilo poměrně hodně, uspořádali jsme plno výletů a všelijakých akcí. Konečně na těchto stránkách je jich plno k nahlédnutí, a to některé ani nejsou nijak prezentovány. Máme, nebo měli jsme plno příznivců, kteří se k nám vždy hlásili. Iniciovali jsme i vznik Motoklubu Tanvald, který se potýká s podobnými problémy a již fakticky není.

Postupem času se někteří oddělili, zdálo se jim že jezdíme málo, nebo pomalu, že jezdíme jen krátké trasy, že jezdíme jen o víkendech a podobně.

Snažil jsem se plánovat výlety, většinou spojené s návštěvou něčeho zajímavého. Málokdy takový, že vyjedeme od jedné pumpy, dojedeme k druhé a pomažeme zpět. Mám rád historii, technické zajímavosti, památky a krásnou krajinu. Možná i to přispělo k pozvolnému umírání naše klubu. Mockrát jsem vyzval přátele k navržení nějakého výletu, poslání nějakého námětu na výlet. Jediný kdo nějaké nápady měl, byl LEV. Nikdo jiný žádnou iniciativu neměl.

Nakonec došlo k tomu, že jsem byl osočen, že jen já, jen podle mě, jen co já a takové podobné narážky a invektivy. Je mi vyčítáno, že všude fotím, je počítáno kolik fotek na kilometr mám a podobně. Stal jsem se terčem posměchu těch, kteří nikdy s ničím nepřišli, nic neiniciovali a nikdy se nijak neprojevili. Stal jsem se posměchem i proto, že nemám dostatek finančních prostředků, byl jsem dokonce nazván „kručna roku“. Nic jsem nezdědil, jsme oba v penzi a podporujeme děti, místo toho aby oni podporovali nás. Taková je doba.

Letos jsem se tedy rozhodl tedy nic nepořádat, nebo jen minimálně a jen s těmi, kteří o to stojí. Proto je málo návrhů na výlety, které by byly prezentovány na stránkách.

Mohu jezdit sám s baťůžkem, zastavit a stát jak dlouho chci a kde chci. Fotit kde se mi zlíbí a jak dlouho chci. Mám spousty známých a přátel, se kterými se potkávám, a potkávám se s nimi rád.

A tak pomalu náš Motoklub Úpicko umírá. Je několik lidí, kteří ho stále propagují a drží při životě. Jedním z nich je např. Tosha, který jel legendární R66 a většinou v našem klubovém triku. Prezentoval tak náš klub i v Americe.

Nicméně tyto stránky existují a budou existovat, dokud budu chtít. Jsou to mé stránky a jsou navštěvovány, tak proč něco rušit.

Bude existovat i Motoklub Úpicko, neboť i kdybychom byli jen my dva s manželkou, pořád se můžeme prezentovat jako klub.

Každý ať si jezdí podle svého uvážení, kam chce a kdy chce. Nikoho jsem nikdy nenutil a nutit nebudu.

Motorkaření je mým obrovským koníčkem, je to něco co mně zcela pohltilo a žiji tím. Ne proto, abych se předváděl před jinými, ale proto, že je to moje touha. Je to kus mého já. A s takto postiženými jsem naladěn na stejnou notu a s těmi rád prožiji hezké chvíle. Motoklub, ne Motoklub.

Berte mne takového, jaký jsem, nebo neberte. Je to jen vaše volba.

Za Motoklub Úpicko a za sebe Jarda z Úpice.

Další informace