Májové cestování
- Podrobnosti
- Zveřejněno 10. 5. 2015 13:45
- Napsal Jarda z Úpice
Jaro a květen k tomu je nádherné období, kdy se venku tvoří příjemné počasí, všechno kvete, děvčata se odhalují, aby chlapci měli na co koukat. Silnice by měly být krásné čisté a suché, vybízející k cestování. A obvykle tomu tak je. Na první májové svátky bylo krásně, ale na svátky osvobození už taková předpověď příznivá nebyla, nakonec se však vydařilo i to. A tak jsme té lákavé nabídky využili a cestovali. Nicmoc daleko, ale přesto to bylo pěkné a naše duše byly oblaženy krásou a pohodou okolo nás. A tak jen pár řádků okolo toho je tady k dispozici.
12. Motorkářské požehnání ve Vrchlabí.
Sice jsme tolikrát ve Vrchlabí nebyli, nicméně pamatujeme začátky, kdy jsme se s Milanem z Malých a dalšími několika motorkáři řadili před kostelem sv. Vavřince a všichni jsme se na ten plácek vešli. Dnes je to veliká akce a ani mizerné počasí již málokoho odradí. Je sobota, svátek osvobození a tak oslavíme i tento svátek, tedy tak trochu motorkářsky. Noční Vlci jeli do Berlína, my tedy jen do Vrchlabí. Sešli jsme se opět na našem oblíbeném místě-čs. Autorest v Úpici na Sychrově. Tankujeme a samoobslužné čerpací zařízení nám dává pořádný záhul.
Ať se to komu líbí nebo ne, jsme z doby, kdy největší vymožeností bylo kuličkové počítadlo. A kafe se mlelo na mlýnku ručně. Teprve později jsme mohli vychutnat kalkulačky a elektrický mlýnek. I přes všechno to trápení jsme nějak nádrže docvrndali. A Denisa nám ukázala další možnosti, které ani obsluha neznala. Děs a běs. V devět se vydáváme na cestu v počtu šesti motorek, což je na poslední dobu slušné číslo. Je zamračeno, ale jinak nic. Sotva ujedeme něco přes kilometr začne drobně poprchávat a to nás v podstatě doprovází až do Vrchlabí, jen intenzita se různě mění. Cestou potkáváme motorky mířící k Trutnovu, ale jaký mají cíl nevíme. Projíždíme Rudníkem po krásně opravené silnici. Ještě že ta povodeň přišla. Jinak bychom stále skákali po těch dírách. Ještě je potřeba udělat křižovatku, aby byl dojem maximální. Jo, a mohli by odstranit tu zbytečnou 30. Vrchlabí je pomalu celé rozkopané, ale to už nás nemůže zastavit. Chvilka courání a již jsme na téměř zaplněném náměstí. Zaparkujeme a trochu fotím. Mezi tím se dává do deště a prší docela obstojně. Přežíváme to trochu ukryti při kafíčku. Zprávy dávají naději na pěkné, nebo spíše ucházející počasí. A také pršet přestává, vykukuje azur a posléze i sluníčko. Mše, která se odehrává přímo na náměstí je již za pěkného počasí. Zřejmě má pan farář značný vliv u těch nahoře. Potkali jsme řadu přátel, které je vždy příjemné potkat. Ať již Fandu s Evou, kteří vloni neujeli ani kilometr a letos si to chtějí vynahradit. Aby se Fanda nemusel tahat se svým H-D V-RODem, pořídil si krásnou tříkolku, „zmrzlináře“. Přijeli i tanvalďáci, Božka a Giovany s Karym. Na společnou vyjížďku nejezdíme, obvykle uspořádáme něco svého. Tak jsme se vydali na naše oblíbené místo, na Rezek, což je místní část Jablonce nad Jizerou. V kopcích kus od Jablonce. Tentokrát jsme jeli v opačném směru než obvykle, aby byla nějaká změna. Té nakonec bylo více. Chytila se nás nějaká kolona motorek, jenže jak jím máte dát vědět, že jedete jinam. Fanda jel kdesi na konci, naposledy jsem ho viděl ještě ve Vrchlabí. Pár motorek dojelo za námi až na Rezek, bohužel Fanda se někam zatoulal. Škoda, rád bych si s nimi popovídal. Naše hospoda Rezek je ještě zavřená. Stoly na kupě, nějaké ledničky na vyhození před vchodem. Zřejmě připravují teprve vše na sezónu. Takže penzion Jeruzalém. Dáváme si téměř všichni svíčkovou, a musím říci, že docela dobrou. Po hodinovém lenošení se dáváme na cestu k domovu. Jedeme přes Rokytnici nad Jizerou, kroucenou silnicí podle Jizery, kde se stále nějaké úseky opravují, opětovně přes Vrchlabí až do Černého Dolu. Tady zastavujeme ještě na kafčo a po chvilce jedeme domů. Ujeli jsme bez pár kilometrů 150 kiláků v dešti, podmračeném počasí i za sluníčka. Docela prima jsme se svezli, užili trochu legrace, zejména na Rezku. A co víc si má člověk přát. Tak si užívejte také.
Páteční krajemcourání.
Sváteční ráno, povaluji se v posteli a přemýšlím kam se jet podívat. Nakonec jsem vzal zavděk výletem do Českého Ráje. Sice tam jsme každou chvíli, ale květen je květen a bude to hezčí než jindy. Dávám to na stránky, ale ozval se jen Cynda. Jel by, ale dcera Dáda šla nakoupit a neví, kdy se vrátí. Domlouváme tedy sraz na půl jednou po obědě. A místo Českého Ráje tedy něco blíž. Navrhl jsem již známou trasu směrem na Jičín, Lomnici nad Popelkou a přes Jilemnici a Vrchlabí domů. Jedeme po ne moc oblíbené silnici na Novou Paku. Velmi často tady řádí tmavá Octavie s radarem. I když dodržujeme předpisy, nikdo nikdy neví. Nejhorší je však to, že se táhnete od vesnice k vesnici, někdy nevíte, jestli jste ještě v obci, nebo ne. Samé omezení, i když nikde ani barák. A moje letitá navigace hlídání rychlosti nemá. Projíždíme Jičínem a mám v úmyslu zastavit na kávu v hospodě v Bradlecké Lhotě. Projíždíme vedle lipové aleje, která vede z Jičína až k Libosadu a Valdštejnské lodžii. Samotná lodžie působí svým neudržovaným stavem poněkud tristně. I to je věc, která zbyla jako artefakt po Albrechtovi z Valdštejna. Míjíme Kartouzy, historický areál kartuziánského kláštera s prozaickým využitím-věznice Valdice. Pokračujeme přes Železnici s bývalým lázeňským areálem, který se snad někdo snaží zachránit, ale kdoví jak to je. Projíždíme Bradleckou Lhotou a před hospodou ani živáčka. To neznamená nic jiného, než že je zavřeno. Protože jinak tu je vždy plno kolařů, či turistů. Popojedeme tedy dál. Možná jsme narazili na historicky zajímavé místo. Bohužel jsem to nevyfotil. V Bradlecké Lhotě musí žít někdo, komu zřejmě kolují v krvi geny po praotci Noem. Mezi domy je postavena obří loď, plachetnice, tuším trojstěžník. Noe ji také stavěl na Araratu, čekaje potopu. Anebo se zde připravuje vybudování přístavu, ale že by ve výšce nějakých 350 metrů nad mořem? Pokračujeme dál přes obec Ploužnice, kde zabočíme vlevo a šplháme na vrch Tábor. Posedíme na terase a osvěžujeme se oblíbeným „turkem“. Je nádherný den, sluníčko svítí, turisté chodí na lehko a my v „kůži“ se pečeme. A tak lenošíme. Čas však neúprosně chvátá, tak do sedel a jedeme. Zastavujeme v Lomnici n. P. na náměstí. Půjdeme se podívat na zdejší památkovou rezervaci roubených stavení v místní části Karlov. Procházíme jen kousíček okolo Karlova náměstí a vracíme se. V místním muzeu je výstava kreseb Petra Urbana. Kupujeme si však jen suvenýr, ze všech Lomnických suvenýrů ten nejsuvenýrovatější. Lomnické suchary. Málo kde je mají, ale zde je to jistota. A pak jedeme do Jilemnice. V Košťálově nám cestu zahradí závory a jakýsi rychlovlak, pak se místními komunikacemi vyhneme uzavírce a šupajdíme dál. V Jilemnici zastavujeme před Šaldovou hospodou, která sousedí se zdejší Zvědavou uličkou, což je nádherné místo s roubenými chalupami. Hospoda je prima, máme ji vyzkoušeno z dřívějška. Dnes ji ale mineme. Podíváme se ještě jen zkrátka na náměstí. Je zde empírová kašna a barokními sousoší. V zimě tu mají velikou sněhovou sochu Krakonoše. Nedaleko je ještě v místním zámku vlastivědné muzeum, kde mají sbírku lyží snad ještě od hraběte Harracha. Tam se nám ale nechce jít. Jedeme domů. Přes Hrabačov, rozkopané Vrchlabí směrem na Černý Důl, Janské Lázně a Svobodu nad Úpou. Alespoň navigace mě tak naviguje kratší trasou, než je přes Rudník. Silnice z Čisté až do Černého dolu nestojí za nic, ale potom je to paráda. Asfalt jako kovral, až vlastně do Svobody. Půl hodiny na to jsme doma. Nádherné počasí, ještě že jsme nezaváhali a jeli. A ten Č. Ráj by býval byl úplně skvělý. Tak snad příště. A o tom poznávání krás to je. Svezeme se, popovídáme si a užijeme příjemné chvíle. A fakt to tak má být. Tak do toho.
Jarda z Úpice
Pár fotek je zde:
