Za padesátku do NTM v Praze
- Podrobnosti
- Zveřejněno 29. 9. 2015 13:13
- Napsal Jarda z Úpice
Pondělní sváteční výlet do Národního Technického Muzea.
Na portálu Kudy z Nudy jsem našel pozvánku do Národního Technického Muzea, který v den svátku České státnosti inkasoval za vstup pouhých 50,-Kč. Pojeďme využít situace a mrkneme se do Prahy a do muzea. Počasí má být skvělé, jen trochu chladněji. A tak je výlet naplánován.
Scházíme se tentokrát až na devátou hodinu. Jednak nás čas netlačí a jednak je ráno trochu chladněji. Schází se, respektive sjíždí se čtyři stroje s osádkou, další tři čekají na Výšince a nakonec nás další opozdilec dojede v Poděbradech.
Tady vždy zastavujeme na čs. Robin Oil, tedy pokud jedeme na Prahu, nebo tím směrem. Dáváme si vždy kávu, využijeme zdejší sociální zařízení a protáhneme svalstvo po ujetí necelé stovky kilometrů.
Pokračujeme do Prahy, trasu jsem měl trochu nastudovanou, ale i tak mě obavy ze zvorání trasy strašily. Nakonec jsme to jako vždy bravurně zvládli. Před muzeem bylo každé místo obsazeno, nakonec jsme našli prostor na placeném parkovišti, hodina za 40,-Kč, tedy každá započatá.
Platíme vstupné 50,- Kč za osobu, já navíc rovnou 100,- za možnost focení. Plné vstupné, mimo tyto akce, je celých 190,-Kč. Zato, že máte zaplaceno focení dostanete samolepku jak hrom. Vzal jsem si zpátky peníze i se samolepkou. Seniorka za pokladnou mě poučovala, že si ji mám přilepit na oděv, ale to už byla pevně přilepena omylem k peněžence. No co, zaplaceno mám.
Vcházím nedočkavě do haly, kterou jsem s mými malými kluky navštívil již před více než 30 lety. Muzeum bylo několik let zavřeno a probíhala celková revitalizace. Co vám budu povídat. Připadlo mi to stejné, žádnou podstatnou změnu jsem si neuvědomoval.
Procházíme přízemím, potom kus patrem jedním, druhým, třetím. Všude jsou značky přikazující směr, zákaz chůze v protisměru, zákaz vstupu, zákaz chmatání na exponáty… Prostě zákazy, příkazy a nařízení. Lidé toho, ani tedy já, nedbají a chodí, jak se jim to hodí, nebo jdou okukovat to, co je zajímá, bez ohledu na to, že musí třikrát obkroužit halu.
K focení je tady dost zajímavého, ale některé exponáty jsou za sklem, a to neumím vyfotit, protože mám automatické ostření. Potýkám se i s bleskem, nejde mi to, jak by se patřilo.
Navíc jsme si stanovili čas na necelé dvě hodiny kvůli parkování, tak nelze vše ani projít a pozorně prostudovat. Na druhou stranu toho ze života hodně známe, takže většina exponátů je nám známa. A navíc jsme prošli mnoho muzeí se sbírkami motocyklů, aut a podobných strojů, tak nás tak nic nepřekvapuje. Nestihl jsem expozici hodinářství, tam byla Alena, ale za krk ji funěl funkcionář, tak nemohla fotit. Navíc je většinou všude nějaká tma, s občas nasvícenými věcmi. To asi aby viděli, kdo fotí, podle blesku. Stále to kontrolují, aby jim něco neuniklo. Po muzeu však běhá plno děcek s mobily a fotí, ta však nikdo neoslovuje. Asi aby si nezadělali na nějakou nepříjemnost s rodiči.
Jen bych rád uvedl, že vstupné do instituce, která je vydržována z peněz daňových poplatníků je vstupné nehorázné, jako i placení za focení bez komerční báze. Jak je možné, že nejsou poplatky takové nějaké symbolické, třebas těch padesát korun. Do mnoha soukromých muzeí je platba nižší a v mnoha můžete fotit zdarma. V Anglii jsou státní muzea zdarma. Tyto instituce mají sloužit k poučení a vzdělání široké veřejnosti, nikoliv k obohacení několika jedinců. Neměly by být jen tvrdým byznysem. Jde to třeba v Lešanech, v muzeu ve Kbelích a nevím kde ještě. Všude hlídkují senioři, seniorštější než my, kárají, poučují a někteří se tváří zcela nevlídně. Ustrojeni jsou sice perfektně, ale úsměv neznají. Není se ale čemu divit. Jaká nepřívětivé atmosféra je v celé zemi, takové to je i v muzeu. Nehorázné poplatky jsou i za parkování.
Skončili jsme prohlídku a vraceli se k domovu. Návrh na projetí tunelu Blanka jsem zavrhl. Nevím jak přesně to je, mapy to nemají zahrnuty. A nepřipraven s kolonou osmi motorek, navíc rozcouraných, se mi nechtělo bloudit po Blance, nebo po Praze. Vracíme se zpátky tentokrát po „staré“ na Poděbrady. Restaurace v Nehvizdech má zavřeno, tak jsme dojeli až do Kerska, navštívit restauraci Hájenku. A dobře jsme udělali. Bylo sice narváno, ale místo bylo. Tak jsme si objednali pití u mladého děvčete a jídlo u poněkud ovíněného pingla, ze kterého se posléze vyklubal vedoucí. To jsme ale museli učinit novou objednávku, abychom vůbec jedli. Nakonec jsme za tu kalvárii ještě obdrželi jako pozornost podniku skvělý, několikabarevný koláč. Kančí na šípkové omáčce bylo výborné, moc jsme si pochutnali. I kančí se zelím dvou barev prý bylo výborné. Završili jsme to kávou s tím koláčem a nemohli jsme pomalu ani od stolu. Pomalu odjíždíme a nakonec ještě učiníme zastávku v Miletíně na náměstí. Už nevíme jak si sednout, Alena mi pořád klepe helmou do mé. To jak nevyspalá po noční za jízdy usíná. Nakonec jsme doma. Ujeli jsme svých poctivých 300 kilometrů, bez nehody, ani jsme žádnou neviděli. Tentokrát jsme do Prahy jeli z Poděbrad po dálnici, to abychom nahnali čas a trochu protáhli lenivé koníky, které za běžných výletů jen tak poklusávají.
Na rozdíl od soboty jsme potkali asi 3 hlídky policie. Naštěstí ty stovky, či tisíce bylo někde zašito. Ale ono se na silnicích nic nedělo. Tak co obtěžovat.
Další výlet za námi, další jsou jistě ještě před námi, než přikryjeme naše miláčky plachtou.
Potkali jsme mnoho a mnoho motorkářů, kteří smýšlí podobně. Nějak se místy vytrácí pozdravení, ale to asi bude postupně mizet tak, jako mizí i slušnost u mladých tělem i duchem. Škoda.
Tak si to užívejte i Vy.
Jarda z Úpice.
