Orlické hory 2009, aneb jen na skok za Rampušákem
- Podrobnosti
- Zveřejněno 28. 9. 2009 18:38
- Napsal Administrátor
Milan svatoňovický neukojen pár vyjížďkami po dlouhé pauze zaviněné zimní poledovicí , navrhl tuto sobotní vyjížďku. V pátek jsme to spolu u kafe probrali a výzva na našich stránkách zněla: „ V sobotu v jedenáct jedeme do Orlických hor“. Podobnou cestu jsme absolvovali před lety a bylo to bezvadné. Tak tedy ještě jednou, ale trochu jinak. Scházíme se, jak jinak, na pumpě Autorest v Úpici. Je pár minut po jedenácté a tedy vyrážíme.
Vzali jsme to zkratkou přes Rychnov n.K., Pěčín, Rokytnici v O.H., pak nevyzkoušenou cestou jakoby přes Říčky a vyjeli jsme kousek od Orlického Záhoří. Silnice trochu hrbolatá, ale ještě ne nejhorší. Nám to sice trochu poskakovalo, ale enduráři si pochvalovali. A pak již tradiční cestou přes Deštné, Olešnici v O.H., Nový Hrádek, Náchod a domů. Ujeli jsme zhruba 170 km, ale pohodových.
Úpice a Nový Hrádek se dělí společně o prvenství, mají nejhorší ulice v této republice. A na obou místech si v tom radní jistě libují, jinak by s tím již dávno něco udělali.
V Rokytnici jsme se zastavili na oběd v hotelu Eduard. Dvě servírky sice dělaly co mohly, ale nápor turistů byl nad síly podniku. Kuchař byl před zhroucením a nadávky z kuchyně bylo slyšet až na ulici. S trochou komplikací jsme nakonec všichni poobědvali a na závěr nám byl odměnou pohled na údolí za blůzkou kasírující dívenky. Tím se to pošramocené renomé trochu napravilo. Teda našim děvčatům to nic neříkalo, ale ony také nic neplatily. A na tu dobu co jsme čekali a ty dráty v Hančině obědě jsme zapomněli.
Teda až takhle to nebylo, ale i tak dobrý.
Posilněni se vydáváme na další cestu. Měl jsem to trochu zmapované, nikdy přípravu nepodceňuji, spíše by se dalo říci, že ji až přeháním. Ale má to své výhody. Milan odmítl jet první, byť akci organizoval, a tak se příprava hodila.
Většinu času z Rokytnice cesta vedla lesem, samé pěkné klikatice. Počasí bylo suprové a tak výhled do krajiny byl nádherný. Předčasný podzim trochu probarvil listí, místy se válelo po silnici a tak jsme ho trochu prohnali po asfaltu. Na mapách to vypadalo stále do kopce, ale po vystoupání ke Komářímu vrchu se pak jelo stále z kopce. Pod Masarykovou chatou na Šerlichu pár fotek, to aby bylo vůbec vidět, že jsme tam byli. V Deštném obvyklá zastávka u čerpací stanice a pak se pomalu přesunujeme do Olešnice. Tady je okolo cesty plno nádherných míst, pouze ta cesta již nestojí za nic. Sem až evropské peníze nedosáhli. No ale nevadí, třeba není všemu konec.
V Olešnici na náměstí si dáváme kafíčko, někteří mlsají, ale zapomněl jsem to vyfotit. Vyhrávala kapela, točilo se prase na rožni, pivo teklo proudem. To ale nebylo nic pro nás. Svatí zmučeně přihlíželi na to obžerství a evidentně se netěšili. Jakýsi chlapík se v zahrádce otráveně tvářil a nastavoval ruku, asi pro spropitné. A protože jsme nic nepropili, nic nedostal.
Po chvíli pokračujeme známou cestou k domovu. Tentokrát jsme i vynechali tradiční zastávku na Dobrošově a pelášili domů. Stavil jsem se za Alenou v Červeném Kostelci. Měla službu a hlídala Filipovy psy.
Ketynka doma již netrpělivě čekala, tak mě ještě neminula procházka do lesa. Co by ale člověk neudělal pro ty, co o to stojí.
A tak musím jen konstatovat. Mně se ta sobotní vyjížďka líbila. Příjemná chvíle s příjemnými přáteli nemá chybu a není jí nikdy dost.
Tak tedy zase někdy ahoj. Čím dřív, tím líp.
Jo, a Rampušáka jsme nikde neviděli, i když jsem koukal, jak se dalo. Tak třeba příště.
Jarda z Úpice
Více fotografií naleznete ve fotogalerii.
