Historie - Motoklub Úpicko

Rodinná motorkářská kronika

Podrobnosti: Zveřejněno 1. 1. 2005 12:00; Napsal Asterix

Jak to všechno začalo..., aneb „motorkářem“ postupem času.

Možná motorkářem nejsem a nikdy nebudu, nebo alespoň z pohledu některých OPRAVDOVÝCH motorkářů. Nicméně mám motorky rád a jízdu na nich miluji. Přeji to zažít každému. V našich letech to je lepší jak sex!

Začalo to docela prozaicky v roce 1964.

Tehdy jsem si udělal první řidičský průkaz – Oprávnění pro řízení malých vozidel, nebo tak nějak zněl onen název. Stál celých 10,- Kč a během dvou hodin byl váš. V tu dobu jsem s kamarádem Jirkou Bidlem trápil motocykl Jawa Pionýr, tzv. „pařez“. Odstrojený pro jízdu cestou necestou.

Jawa 50, typ 550
Ilustrační obrázek – náš byl v červené Jáwacké barvě

Později přibyl dvousedadlový Jawa pionýr, typ 20. Něco jsme se na něm navyváděli. Dokonce se na něho dala „ulovit“ i kočka, tedy tzv. kočkolap. To byly ještě holky nenáročné.

Jawa 50, typ 502
Opět obr. jen pro ilustraci - ale přesně v této barvě byl i můj

Rok 1967 přinesl zlom a konečně jsem vlastnil řidičský průkaz na „velké mašiny“. V tu dobu již otec vlastnil nádherný motocykl ČZ 175 skútr. Sice jsem jej proháněl okolo domu, nicméně na silnice jsem vyrazil až v této době. Najezdili jsme spousty kilometrů, byl jsem s ním na Balatonu v Maďarsku, projel Slovensko a podobně.

Čz 175, typ 502 - Čezeta
Přišel jsem o něj když otec zemřel a brácha mi ho nepřál. Skončil pod kupou hnoje, možná tam je dodnes. Moc toho lituji. Měl jsem ho takto i s „pávem“, jen spodek byl červená jáwácká, vrch bledě modrý. Těchto kombinací bylo nemnoho, ale byla moc pěkná.

Mezi tím jsem najel pár kilometrů na vypůjčené ČZ od bratrance, ale mnoho toho nebylo. Byli jsme na ní s manželkou v Polsku a také něco po tehdy ČSSR.

Čz 175, typ 477 Sport
Ilustrační obrázek, ta pravá byla modro stříbrná

Simson SR50, skútr – po letech něco s motorem
V roce 1990 jsem koupil tohoto skútřika. Musím předem uvést, že soudruzi v NDR neudělali téměř žádnou chybu a tato dvoukolka slouží dodnes. Stále ji používám pro dopravu do práce. Je fakt, že jsem ji koupil kvůli manželce, že na něm ona bude jezdit do práce. V té době byla již na trhu verze enduro a cestovní. Ty byly o něco výhodnější, mají větší kola a jsou více vhodné na ty naše mizerné silnice. V tu dobu jsem byl v Kutné Hoře a v Mototechně tak měli již nové MZ a Jawu 350. Dodnes ji vidím. Vypadala jak prvorepubliková vdova, celá v černém, hliník se jen blýskal. Nádhera…..
Kdybych věděl, že manželka na Simsona nesedne, byla moje. Cenový rozdíl byl minimální.

SimsonSR 50
Simson SR 50

A tady to skutečně začalo

Celkový zlom po mnoha letech motocyklové absence nadešel v roce 2004. Společně s manželkou a úpickou Diakonií jsme byli ve Švýcarsku. Tam se to všude hemžilo motorkáři. Nemohl jsem odtrhnout oči od silnice a každé burácení výfuků mě doslova přivádělo do transu. Největší zážitek mám z jednoho parkoviště. Přijela nádherná silniční motorka, typ mi nějak neutkvěl v paměti. Na ní seděla postava v černé kombinéze, s černou přílbou a neprůhledným plexi. Když ten tajemný Zorro sundal helmu, vykoukla blonďatá hlava štíhlé „padesátnice“. Tehdy jsem manželce řekl: “vidíš tady jezdí na motorkách „staré báby“ a já nic.
A ještě v tom roce jsem si koupil novou motorku. Dostal se mi do ruky prospekt na čínský motocykl Vista 125, krásný cruiser. Nakonec mi ho manželka koupila, místo přestavby chátrajícího plotu.

Vista 125- splněný sen
Motocykl byl již od počátku vybaven plastovými kufry, přídavnými světly a padáky. Dokoupil jsem ještě plexi štít. Doplnil jsem nosič a pár kousků nerezových doplňků. Přibyl plastový kufr, neboť jsme společně vyráželi na dovolenou.

Vista 125

Moje Vista

Řada lidí se dívala nedůvěřivě, řada s obdivem a řada jich nevěděla jak se tvářit. Ti co neměli žádnou motorku, a jako taková jim byla lhostejná, obvykle haněli a zamítavě se vyjadřovali k Vistě. Obvyklé bylo….. „než to, to raději nic“. A skutečně nic neměli. Ti co jezdili a měli jízdu na motocyklu jako srdeční záležitost to chápali. Jim totiž nevadí kdo na čem jede, hlavní je aby byl zapáleným motorkářem, kamarádem na silnici a člověkem co poradí, pomůže a pokecá o motorkách. Takových přátel jsem poznal celou řadu a nejlepší, kterého znám je Honza Doubek z Krupky u Teplic. Motorista tělem a duší, ale nejen to, on zná historii značek, má několik pěkných motorek a a a a……

Vista 125 - Jarda

Nejlépe ho poznat, popsat to není ono. Chci Honzovi věnovat samostatnou kapitolu.

Na Vistě jsem najel spoustu kilometrů bez závady, nehody a vždy v pohodě. A je mi celkem jedno co si kdo myslí. Zúčastnil jsem se několika srazů, vyjížděk a v tom chumlu málokdo pozná silnou motorku od slabé.

Jsem tu, ale hledej sám.

Jak jsme k novému stroji došli.

Na internetu jsem našel inzerát na prodej Kawasaki VN 800 Classic. Ta mě okamžitě tak učarovala, že jsem byl stále grogy. Nakonec náš ekonomický ředitel, hlavní bankéř a poradce rozhodl, že ji koupíme. A tak volám „máme ji“. Přivezli jsme ji z Jindřichova Hradce. Teprve teď mě motorkářství úplně uchvátilo. Nemohu snad již myslit na nic jiného.

A tím vše teprve začalo……… Začal jsem ji opět strojit a vizuálně zdokonalovat. Zjistili jsme, že dosavadní oblečení nám nestačí, musíme koupit vše v kůži. Boty, rukavice a ……………. Ale ta jízda, ta je fascinující. To jsme na Vistě nezažili.

VN 800

Více fotografií mého stroje můžete vidět ve fotogalerii - Moje VN 800

A tady jsem myslel, že rodinná minikronika skončí. Ale osud si s námi nepěkně zahrál. Nastrčil mi do cesty něco, co jsem vždy obdivoval. Není to sice originál Indian, ale jeho „šikmooký“ bratr. Motorkářský čert mi neustále našeptával „kup to, vždycky jsi to chtěl, neváhej, sice máš léta, ale sen je sen a tak pořád dokola. Nejsem žádný tvrďas, i když jsem si nechal udělat i kérku a podle společnosti je každý motorkář zloděj, vrah, násilník a debil. Nakonec jsme však s manželkou podlehli. A tak do naší rodiny přibyla Kawasaki VN 1500 Driftr. První kilometry byli nádherným zážitkem. Teď však již pevně věřím, že v tomto místě kronika končí. Nebo si mám nechat ještě otevřená vrátka……..?

Drifter

Více fotografií mého stroje můžete vidět ve fotogalerii - >Galerie 1-13<

Trocha historie nikoho nezabije………
Aneb jak to vlastně všechno bylo…….

Píše se rok 1953, ve městě Springfield (Massachusetts) končí po dvaapadesáti letech výroba legendárních motocyklů INDIAN. Nelehká doba zapříčinila, že se vyráběly už pouze modely Chief a Brave, navíc továrnu ovládla anglická společnost Brockhouse, která samozřejmě začala preferovat výhradně montáž a prodej britských značek. Tady by příběh mohl skončit, avšak do dění později vstupuje Denny Berg, Don Emde a Ken Bojko z Cobra USA, kteří se spojili s jediným cílem, postavit ještě jednoho "Super Chiefa"! Přestože některé zdroje uvádějí, že v té době bylo v Americe kolem 19. výrobců motocyklů, byl o pomoc požádán právě John Hoover, ředitel produktového managementu Kawasaki Motor v USA, který s plánem nejenže souhlasil, ale stal se nakonec hnací silou projektu.

Na začátku byl obyčejný Donův náčrtek stroje (listopad 95), rozpočet a šibeniční termín pěti týdnů, daný právě Johnem! Nadšení, profesionalita a nakonec i výborná spolupráce s Kawasaki Motor vedla k tomu, že na nádvoří společnosti v daný čas motocykl skutečně stál! Nebudu moje malé pojednání zahlcovat detaily z dílny těchto tří statečných, každopádně muselo být zajímavé a vzrušující budovat takto na koleně stroj, který měl reálnou šanci se dostat na montážní pás, bez armády projektantů, inženýrů, složitých propočtů a testů! Jen pro zajímavost - zadní blatník například vznikl náhodnou záměnou za přední. což se týmu zalíbilo a o výrazu zadních partií bylo rozhodnuto. Ještě toho roku byl prototyp převezen na Kawasaki Dealer Show v Reno (Nevada), kde byl přijat potenciálními prodejci velice kladně, a posléze prostřednictvím odborných časopisů i veřejností. Následně byl prototyp odeslán do Japonska, kde doznal už jen pár změn, než se začalo s výrobou. Původně byla plánována omezená produkce modelu, pouze 1 až 2 kusy pro každého autorizovaného prodejce, která se ale později změnila v plnou výrobní sérii určenou pro mnohem širší odbytiště!
Vyráběl se v obsahu 1500, 800 a 400 ccm (čtyřstovku ale nemáme šanci potkat, protože byla určena výhradně na japonský trh).

Za zmínku stojí i vznik názvu. Nebylo možné z pochopitelných důvodů použít cokoliv podobné názvům původní spriengfildské produkce, takže nakonec výrobce zvolil označení DRIFTER..., což bylo označení jím dříve vyráběného sněžného skútru (1979). Drifter = tulák...a myslím si, že je to název velice trefný, je to stroj přímo určený k delším cestám, k čemuž mu pomáhá kromě jiného i výborný dvouválec, kde bylo poprvé v historii jedné stopy použito vstřikování paliva! Podle mého soudu, se v Drifterovi podařilo skloubit moderní technologie a retro vzhled motocyklu padesátých let, doby, kdy se začaly psát nové stránky motorismu! Nejednou jsem se ale setkal s názorem "odborníků", že zase japky něco obšlehly! Jenže historie to vidí jinak! Samotný nápad vznikl ve státech a tam taky spatřil světlo světa první prototyp tohoto osobitého motocyklu. kterého si na svých cestách nemůžete nevšimnout. Motocykly ze Spriengfieldu byly v tomto případě oficiální a cílenou inspirací při zrodu tohoto tři sta kilogramů těžkého cruiseru, o čemž jasně hovoří některé charakteristické prvky použité u Driftra. Podle slov samotných

tvůrců se v podstatě mělo jednat o poctu, o důstojnou tečku za výrobou legendárních motocyklů s hlavou indiána na nádržích. Pro mne je tedy jednoznačné...matka japonka...otec indian, na což většina majitelů tohoto stroje ráda a hrdě poukazuje širokou škálou „dobových“ doplňků. Obzvlášť silná Drifter klubová scéna je pochopitelně v zemích, kde se stroj oficiálně prodával – USA, Kanada, Anglie, ale i v zemích Beneluxu, ve Švédsku, Německu atd.. Ve Velké Británii byly stroje prodávány v letech 1998 - 2002, v USA v letech 2003 - 2005 (VN1500), a 2003 - 2006 (VN800). A co dodat na závěr? V Chicagu, v Muzeu architektury a designu stojí ve stálé expozici Kawasaki Drifter. Byl vyhlášen "uměleckým dílem, které přesahuje rámec dopravy, kdy díky neo-retro stylu a esoterickému výkonu technologie ztělesňuje podstatu formy a funkce." Popravdě...nevím, co je přesně -"esoterický výkon technologie" :)) , ale vím, co je to dobrá motorka, pás asfaltu přede mnou a vítr ve tváři! :)
Tento článek jsem převzal od Mušáka, majitele nádherného skvostu, jak praví ; „matka japonka, otec indián“.

Vlastní zkušenosti Mušáka:

Tak mám za sebou už prvních 400 kilometrů na Velkém Náčelníkovi, tudíž může následovat letmé zhodnocení. Zatáčky mi zprvu dávaly zabrat! Jakoby se mu ani zatáčet nechtělo a pořád měl tendenci vyrovnávat! To se naštěstí brzo zlomilo a dnes si je už naopak vychutnávám..všechno je o zvyku! Řazení je mimořádně lehké, přesné a tiché, tichý ale není motor, někde v jedné zahraniční diskusi padl dokonce výraz - "jako krabice hřebíků"...no občas mi to taky tak zní :)) Tomu v plné míře nahrává origoš výfuk, který tlumí opravdu dobře a dává hřebíkům naplno vyniknout! A opět je to věc zvyku - je to prostě charakteristický rys tohoto jinak skvělého véčka a dneska už to beru tak, že old stroj musí mít i old zvuk! Opravdovou "lahůdkou" je ale manipulace s motorkou v nulové rychlosti, obzvlášť na nerovném a měkkém terénu, přece jenom se jedná o čtyřnásobek mé hmotnosti a člověk není mravenec, který unese 20krát víc, než kolik váží..!

Ve chvíli, kdy se dáme do pohybu ale všechno padá. Jízdní vlastnosti Driftra jsou výborné a dnes si už i troufnu na rychlý a ostrý úhybný manévr, což už v souznění jezdce a stroje něco znamená! Tlumení nerovností (a že jich je po zimě dostatek) je naprosto optimální a srovnatelné s předchozím výborným Dragstárem, plotny a kolébkové řazení jízdní komfort jen podtrhují a zvykl jsem si na ně snad okamžitě! O motoru a jeho vlastnostech se rozepisovat nebudu, ty palce nahoru si nevysloužil pro nic za nic (jeho zátah odspodu je prostě boží)... Akorát si musím zvyknout na častější návštěvy čerpacích stanic, ale to je už povinnost z kategorie příjemných, protože je příslibem dalších pohodových okamžiků v sedle Velkého Náčelníka.
Takže to je pár mých postřehů, se kterými nemusí všichni souhlasit, o čemž jasně hovoří jeden názor na Driftra od jinak velkého tuzemského odborníka na Kawiny, který se ale v tomto případě neubránil střelbě od boku..... cituji:
"Co se týče Driftera, tak mě se teda taky líbí, to jo ale po zkušenostech z dřívějška a co jeden v průběhu let nasbírá, bych ho nechtěl ani zadara. Bo konstrukce rámu je pozměněná a moc se jim to nepovedlo... bo všechny ty plechy a plasty se jebou jeden o druhý a pak při jízdě slyšíš jen je... no a v konečným důsledku je ta motorka vlastně neprodejná, bo ji skoro nigdo nechce ..."
K tomu už bych jen rád dodal, že v čase mého největšího zájmu bylo v jednu chvíli v nabídce na Motoinzerci šest kousků Tuláka, po deseti dnech už pouze čtyři, no a dnes tam můžete najít pouze jednoho, což je už v procentech (83,3) dost solidní prodejnost..nemyslíte? Jsem moc rád, že jsem stihl urvat kousek té zvláštní krásy pro sebe..ať už se plast o plech jebe..nebo nejebe..!
Mušák

Musím si i já trochu přidat do mlýna:

vždy jsem byl obdivovatelem toho pravého Indiána, kdy matka i otec jsou stejné krve. Dnes se opět vyrábí. Povstal z popela jak bájný Fénix. Bohužel jeho masovému rozšíření brání jednak atypický vzhled, ale hlavně cena, za kterou ho lze získat. Nebýt toho, brázdí jich několik i v této malé zemičce. A stál by i u nás v garáži. Tak snad Sportka, ale moc tomu nevěřím.