Za starostou do Slovenské Lupči, aneb motodovolená na Slovensku
- Podrobnosti
- Zveřejněno 10. 7. 2011 18:59
- Napsal Administrátor
Po několika letech, kdy se scházíme s Mirou na Motodědkách jsme konečně využili jeho opakované nabídky na strávení dovolené na Mirově chatě ve Slovenské Lupči.
Byl dohodnut termín od 5.7. do 9.7. 2011, skupina účastníků a tak jsme jen čekali na start.
Pondělí bylo vyhrazeno přípravě. Počasí bylo přímo děsné. Celý den lilo jak z konve, prognóza na příští dny nic příznivého. Navečer se ale ukázalo sluníčko, tak napětí povolilo. Měl jsem již v té době zprávu, že jedni nejedou. No co, každý se může rozhodnout, jak chce, sice to není parťácké, ale co kdo nadělá. V noci mě probudilo šustění, lilo.
Ještě štěstí, že mě Alča morálně podporovala, neboť jsem díky počasí upadal na mysli.
Úterý ráno je docela přijatelně a tak se nakonec scházíme všichni a vyrážíme směr Slovensko.
Cestou zastavujeme na oběd, posléze již na slovenské straně v Čičmanech stavíme na kafíčko. To jsme již prohodili peněženky a zvykli si na evropské halíře.
Pak se prokroutíme nádhernou silnicí plnou zatáček do Harmance a netrvá dlouho a jsme v Banské Bystrici a po chvilce i na chatě v Lupči. Miro nás již čekal, nakoupil zásoby a tak prvý kalíšek na přivítání a již upíjíme z pivečka chlazeného v potůčku. Večer trávíme povídáním o všem možném a likvidujeme zásoby.
Druhý den ráno se vydáváme na první vyjížďku do Banské Štiavnice a okolí. Nejprve je zastávka na obecním úřadě, kde nás přijal starosta obce Miro a velmi srdečně nás pohostila jeho sekretářka Lívia.
Prohlížíme si nádhernou Štiavnicu a pomalu jedeme dál. Cílem je Sv. Anton a jeho Stará hospoda, kde chceme obědovat. Nějak jsem ji ale minul a tak pokračujeme dál. Lesní cesta z nejlepšího asfaltu, plná klikatých zatáček nás vede do Krupiny. Vyrážíme dál směrem Zvolen a na oběd zastavujeme v Dobré Nivě. Brynzové halušky neměly chybu. Byly super.
Pokračujeme dál na Hriňovou a do Čierného Balogu na prohlídku lesní železnice. Vlastní areál Lesního muzea musí být nádherný, také zde bylo plno děcek, většinou českých.
Tady nás zastihl parádní liják, jsme ale pod střechou. Zdrželo nás to skoro dvě hodiny. Konečně přestává pršet, tak osušit sedla a jedeme. Po ujetí jednoho kilometru přijíždíme na suchý asfalt. Zde vůbec nepršelo.
Nakupujeme nějaké zásoby v Brezně a za chvíli jsme na chatě. My s Alenou ještě jedeme navštívit přátele, Jožu a Valiku do Banské Bystrice. Sedíme a povídáme, čas utíká a tak se loučíme a vracíme na chatu. Slibujeme, že se ještě zastavíme rozloučit.
Večer strávíme povídáním s Mirem a nakonec i Ivanem a jeho ženou Evou, která sebou přivezla něco do spíže a několikrát ještě frčela domů pro další laskominy.
Měníme poněkud plány a ve čtvrtek vyrážíme v menší sestavě na Oravu. Jedeme přes Čertovicu, nádhernou horskou silnicí. Není potřeba jezdit do Alp, Slováci mají vše doma. Projíždíme Liptovský Mikuláš, jedeme po okraji Liptovské Mary a po nádherné dotované silnici EU do Zuberce. V Zuberci je povinná návštěva skanzenu oravské dědiny. Nakonec tu i obědujeme a přes Oravský Podzámok jedeme zpět. Zastavujeme se ještě ve Vlkolínci. Nádherná záležitost pod ochranou Unesca. Při zpáteční cestě po velmi úzké silničce se při míjení auta poroučí Miko k zemi i se svojí Guzinkou. Nějaká škoda vznikla, ale naštěstí je pojízdný a on nepochroumaný. Pokračujeme tedy přes Donovaly zpět.
Večer již taková zábava není, ale co se dá dělat.
Pátek si starostou udělal volno a tak po výborné kávě na úřadě jedeme na Tatry. Nejprve Nízkými Tatrami po národním parku Muráňská planina k pramenům Hronu. Každý by se zde měl napít, aby se sem ještě vrátil. Tak jen Miko a já ji pijeme. Vyrážíme k Popradu. Nádherné silnice plné zatáček stále nahoru a dolů. Senzace.
Konečně se nám otevírá pohled na Tatry.
Kolonou vozidel se plížíme po rozestavěné silnici. Konečně odbočujeme a jedeme do Tater. Projíždíme všem známá místa jako Tatranská Lomnica, Starý Smokovec a další. Prostě Tatranská magistrála. Vyjíždíme na Štrbské Pleso. Povinné focení a jdeme na oběd. Okolní kopce halí temné černé zlověstné mraky. Sedáme si na terasu, následně nás déšť zahání pod stříšku a obsluha nakonec již servíruje ve vnitř. Liják a nádherné hromobití násobené ozvěnou.
Nakonec přestává pršet tak jdeme ke strojům. Vylévám vodu z helmy, chvíli se ji snažím vysušit, ale nakonec s mokrou hlavou jedeme k domovu. V Liptovském Hrádku tankujeme a potkává kamaráda se ženou na H-D, jedou na sraz slovenských Harlejářů na Štrbské pleso. Prohodíme pár slov a všichni pokračujeme svou cestou. My znovu na Čertovicu. Cestou fotím tu zkázu, kde vichřice polámala téměř všechny stromy na okolních horách.
Škoda je, že jsme se nestavili na přečerpávací elektrárně na Černém Váhu, obdoba našich Dlouhých strání.
Na Čertovici si dáváme kafíčko a pak již dolů z kopce a končíme na chatě.
Přátelská atmosféra již dávno vzala za své, a tak již dávno společně neposedáváme.
Sobotní ráno. Svití sluníčko jako všechny předchozí dny. Balíme. Na cestu jsme vybaveni dárky, pravým ovčím sýrem a někteří nefalšovanou slovenskou domácí klobásou.
Přijíždí Miro, předáváme chatku a vydáváme se po rozloučení k domovu. My se ještě stavujeme v Bystrici, ostatní nečekají a pod vedením Mika pokračují k domovu.
Posedíme u kávy a o desáté se loučíme a zvedáme i my. Jedeme nádhernou trasu na Donovaly, podle Váhu a Strečna do Žiliny, přes Bytču na Makov. Na vršku obědujeme a pak už jen cesta dolů po česku. Jedeme v koloně na Valašské Meziříčí, Olomouc, Mohelnici a přes Suchý vrch na Žamberk a pak již klasickou cestou dom. Zastavujeme na pumpě v Hranicích, kde si dáváme skoro hodinku oraz. Klábosíme s kamarádem jedoucím z Prešova. Je neskutečné vedro, tak se ani nechce pokračovat. Ale jede se. V Červené Vodě tankujeme a plníme body do soutěže Motoplac.
Před sedmou jsme pak doma. Naše holky již čekají a jejich radost je veliká a nefalšovaná.
Ujel jsem svých 1042 mil, což je skoro 1700 kilometrů. Projeli jsme stovky levých a pravých zatáček, většinu cesty jsme absolvovali po pěkných silnicích, ale chytli jsme i nepočítaně děr a hrbolů, že tlumiče klely jak pohani. Ale většinou to bylo nádherné svezení, kterého je u nás pomálu.
Pár slov na závěr.
Mašinka šlapala jak závodní, jen mně po dešti trochu zlobily levé blinkry, tedy přepínač. Tak jsem v Bytči u pumpy vzal nejen benzín ale i WD sprej. Prostříkl jsem je a pak si daly již říci.
Poslední cestu jsme absolvovali sami a byla to paráda. Nemusel jsem stále sledovat zda jsou všichni za mnou, zda jedu či nejedu rychle a podobně. Zastavil jsem si kdy mám chuť nebo hlad a kde jsem chtěl.
A protože to byla paráda, nadále budu nadále jezdit povětšinou sám.
Nebo jen s těmi, kteří se mnou jet chtějí, s těmi, kteří když jedou na motovýlet tak jezdí. Zahrádkáři přestrojení za motorkáře, kteří nemají motorkaření srdeční záležitostí musí jezdit s těmi sobě podobnými.
Rozkladným prvkem jsou i některé ženské, které nejsou tomuto ježdění nakloněny. Nakonec to vyústí tak, jako náš výlet. Dostalo se mi plno výtek, a myslím si, že naprosto neoprávněných a falešných. Dokonce vadilo i to, že si dávám všude brynzové halušky. Faktem tedy je, že mám zvážit předem s kým se na takovou cestu vydat. To jsem podcenil. Ještě že Alena taková není a dá se s ní podnikat plno cest. Všichni dostali předem itinerář s přibližným rozpisem na každý den, celkové kilometry kde jsem se parádně trefil, žádostí o připomínky, o návrhy na změnu cesty, nebo návrh kam se podívat. Nikdo se neozval, nikdo nic nepřipomínal, všem to bylo jedno a pak poslouchám neustále jen kecy. Tedy jen od někoho.
Ale bezvadným parťákem na cesty je Miko, Olda, Mikeš, Miro a Honza. Pak samozřejmě i Ti všichni ostatní, se kterými se setkáváme při jiných příležitostech. S Mikem bych se rád vydal na francouzské silnice, ale kdo ví.
Já mám motorkaření jako srdeční záležitost, miluji to a nedovolím již, aby mi to někdo znechucoval a otravoval. Nikoho jsem nikdy nenutil, aby se mnou jezdil, nenutím a nikdy nutit nebudu. Mým velkým vzorem je Jarda Harlejář a byl bych rád, kdybych měl takový elán jako on.
Užijte si i vy ostatní krásné dny a najezděte hodně kilometrů v pohodě s pohodovými přáteli. Potkávali jsme i celé kolony motorkářů, všichni zdraví a jistě si to užívají jako já. Stojí to zato.
A tak to ma byt, pravil tuším major Haluška.
