Vydaření „Motorkáři v jedné stopě", aneb dříve Motodědci - září 2013
- Podrobnosti
- Zveřejněno 18. 9. 2013 10:50
- Napsal Administrátor
Rok 2013 přinesl další změnu v podobě opětovného setkávání v kempu Orlice v Kostelci nad Orlicí. Nový organizátor tomuto setkání dal název „Motorkáři v jedné stopě“, neboť vžitý název Motodědci používá Karlos a byl by to samý motodědek.
Pokračuje se v tradici setkání v červnu a v září. Tak tedy po červnové návštěvě jsem nechyběl ani v září. Těšil jsem se na staronové tváře, na přátele a na pohodu, která při této akci vždy panovala.
Pátek 13. již tak nevěstil nic příznivého, ale co přišlo, předčilo všechna očekávání. Je odpoledne, nemám nic připraveno, počasí je takové „zápecní“, spíše pro povalování v posteli. Nakonec se nechám přesvědčit, že to bude dobré a vše nějak dopadne. Koneckonců předpověď počasí na internetu slibovala celkem schopný průběh víkendu. Připojuji vozík Pavku, nabalím věci a vyrážím. Těším se moc, tak opravdu všechno nějak dopadne. Přijíždím k Nováči a je vidět, že před chvilinkou lilo, neboť silnice je plná vody a chytám pěkné spršky od aut. To trvá až do Solnice, potom silnice již pomalu osychá.
Přijíždím do kempu, Fanda mne vítá, kolem stojí pár právě dorazivších přátel. Tak honem foťák a fotím. Platím taxu, dostanu razítko do průkazky, pásek na ruku, nálepku na plexi a otevíráček na pivo.
Zajedu na volný plac postavit stan. Pozdravím se s přáteli, většina jich je v chatičkách. Já jsem čtvrtý stan. I Karel Severin, nestor setkání, který ve svém požehnaném věku přijíždí na mopedu Yuki spí vždy ve stanu.
Postavím tedy stan, nafouknu klasickou matračku, žádnou pitomou karimatku, tlustou jak plátek žvýkačky, v minimalizovaném tvaru mumie, kterou celou noc někde pod sebou hledáte. Spacák mám starý, takový dekový. Sice nic teplotně negarantoval, ale na rozdíl od těch s garancí je v něm parádní teplo. Polštářek pod hlavu a deku pro všechny případy.
Naházím všechny krámy do stanu a mažu za přáteli. Dávám si osvědčený skvělý řízek, jednu lahvovou Plzeň a nezbytný motorkářský doutníček.
Přichází večer, je tma díky zamračené obloze. K tanci hraje skvělá kapela, skutečně skvělá. Začalo pršet, pořadatel zapálil vatru a ten plápolavý plamen dotváří přátelskou atmosféru navzdory sílícímu dešti. Chtěl jsem něco nafotit, ale říkám si, nechám to na ráno. Před půlnocí zalézám do stanu. V leže se přestrojím do teplého a zalézám do spacáku. Svetr měl mokrý rukáv, ale co. Nic to není. Tedy nic mě v tu chvíli nenapadlo.
Celou noc lije jak z konve, do toho vítr. No hnus. Předpověď počasí a bláboly v rozhlase jak bude krásně vzaly za své. Zrušil bych meteorology, nepotřebuji vědět v neděli, jaké bylo počasí v sobotu. To jsem viděl, nebo vidím ve zprávách. Zbytečně jim cpeme naše peníze.
Ráno se celkem slušně vyspalý probouzím. Stan plný krámů, říkám si vyfotím to. Mám nový foťák, který umí krásné široké záběry. Vezmu do ruky tašku a civím, je celá promočená. Foťák celý mokrý. Rozhlížím se po stanu a vše plave. Všechny hadry promočené na ždímání. Kožené věci celé nacucané. Naštěstí díky matračce jsem spal v suchu. Nevím přesně jak se ta voda tam dostala, zvláště když má stan garanci vodního sloupce téměř jak vodopády na Niagaře. Skutečnost je asi taková, že vydrží vodní sloupec řeky na Sahaře.
Tak vylézám a balím. Foťák nefunguje, tak mě zbyly 4 fotky z pátku. Všechno nastrkám do Pavky, místa je dost. Pavka je vevnitř krásně suchá, brašny na motorce také. Byla přikrytá plachtou. Vítr ji sice trochu prostrkal, ale šlo to.
Majka Mašková mi udělala ranní kávu, pak jsem si dal ještě k snídani čaj a koblihy. Chtěl jsem odjet, ale čekal jsem, až přestane pršet. Počasí si dávalo na čas, tak jsem si dal ještě guláš.
Nakonec se celá parta, navzdory dešti, vydala na náměstí, kde byl nějaký trh spojený snad s posvícením. Paní starostka je motorářům nakloněna, tak na její přání motorky parkují na náměstí pro potěchu návštěvníků. Objíždíme náměstí a já se po chvilce dávám na cestu k domovu. Prší, jedu pomalu, nerad bych sebou někde fláknul. Přece jen s tou Pavkou je to trochu jiné.
Přijíždím za Nováč, déšť ustal a silnice osychá. Domů přijíždím sice mokrý, ale za sucha. Nakonec vylezlo sluníčko a tak jsem šel ještě s psími holkami do lesa.
Doma je k večeru chladno, tak zatápíme v krbu, abychom se ohřáli. Vzpomínám na přátele v Kostelci, na rožněné vepřové kýty, na prima muziku a fajn společnost. Žel bohu, nepovedlo se mi to. Snad na jaře to bude lepší. Škoda, že počasí nevyšlo. Bylo to znát i na účasti A to je škoda, všichni okolo toho se snažili, udělali by první i poslední pro zdar akce. I tak jim patří dík.
Každé podobné setkání má dnes velkou cenu. Setkáte se s prima přáteli, posedíte u muziky, nikdo netůruje motorky, nepadá ožralý k vám do stanu. A prostředí v Kostelci je moc pěkné.
Škoda jen, že rozdělení na dvě party, při předchozím nedobrovolném přerušení Motodědků v Kostelci, došlo i k rozdělení přátel. Jedna parta stále organizuje setkání Motodědků v Soběšíně, druhá tedy v Kostelci a vzájemně se považují za konkurenci.
A navíc nejvíce vše ovládli Motodědci nad 60 let. Tam se dnes hlásí mnoho nás letitých motorkářů.
A tak jezděte, je jedno, jestli s nějakou partou, nebo sami. Vždy je to krásný zážitek, když okolo vás utíká krajina, potkáváte přátele na dvou kolech, sluníčko vám svítí nad hlavou, sponzor nadil vaši peněženku a motorka šlape jak švýcary.
Jsem rád, že motorkáři stojí trochu při sobě a jsou připraveni vám pomoci. A je jedno, jestli jste na domácí či cizí půdě. Je pravda, že časem se někteří přestanou tvářit přívětivě, někteří vás najednou neznají, ale na druhou stranu získáte jiné. Je to přirozený koloběh.
Tak si to užijte.
