Velikonoční cestování
- Podrobnosti
- Zveřejněno 22. 4. 2014 15:33
- Napsal Jarda z Úpice
Velikonoční svátky a dny volna byly přímo předurčeny k cestování. Neustále jsem prolézal kdejaké stránky s počasím, neustále sledoval televizní zpravodajství a výsledek byl, počasí si dělá co chce a je mu jedno jaké bychom ho chtěli mít. A tak nezbývá než se přizpůsobit. Pokud ale něco alespoň trochu organizujete, pak máte plno starostí s tím, jak to vlastně dopadne. Dopadlo to jak dopadlo a pár řádků z našich cest následuje.
Na květnové svátky mám v přípravě zajímavou cestu, opět k našim severním sousedům. Navštívili bychom několik pěkných míst a ujeli do 200 kilometrů. Pokud to tedy bude někoho zajímat. Všiml jsem si, že historie a podivuhodnosti mnoho lidí nezajímá. Nás ano, proto volím trasy, kde je něco zajímavého k vidění. Nikoho k ničemu nenutím, tak nikdo nemusí mít obavu, že se bude nudit na zříceninách hradů. A ani naše fotky nikdo nemusí prohlížet, pokud tedy nechce.
Velikonoční pondělí.
Měl jsem připraven plán na pondělí, protože Alena měla konečně volno a mohla usednou jako „baťůžek“. A já koledovat nikam nechodím, koleduji si prý o něco celý rok.
Připravil jsem si cestu k sousedům, nazvanou „ Jen tak na skok za hranice“.
Jedeme o desáté od čs. Autorest, ostatně jako vždy. Jedu opět já, tentokrát i s Alenou, Zdeněk a Jirka. Měla jet i Eva, ale byla nějaká nastydlá, tak se nenechala přemluvit. Ostatně od rána počasí za moc nestálo. Sluníčko se ani nesnažilo vykouknout. Jen samé mraky se nad námi převalovaly. Jedeme na Meziměstí, přes Českou Metuji, Stárkov a Polici nad Metují. Tady je první zrada, objížďka. Uzavřená silnice do Bukovice. Objížďka je značená přes Suchý Důl, Hlavňov zpět na hlavní a pak pokračujeme podle značek k Meziměstí. Poprvé projíždíme opravenou silnicí za Pěkovem, kde v tom lesním stoupání byla mizerná, dnes je to nádherná ukázka, že když se chce, všechno jde.
Projíždíme Meziměstím, malý kousek za hranicemi a jsme v Miroszowě, tady pro změnu ta mizerná dlážděná ulice je stále stejná. Po chvilce odbočujeme vpravo, směr Sokolowsko. Tady vlastně silnice i končí. Jedeme se podívat do kdysi nádherného lázeňského střediska, kam se sjížděla klientela z celé Evropy léčit dýchací problémy. Historie praví proč, kdo a z jakého důvodu došlo k tak hrozivé devastaci celého městečka. Nejkrásnější lázeňský dům Grunwald je v troskách. Snaha o jakousi revitalizaci se zdá, ale neumím si to ani představit. Okukujeme a s Alenou trochu fotíme, já honem zaběhnu o kus dál. Objevuji kavárničku, tak se ohřejeme u kávy. K tomu pro ochutnání všech sernik s horkými malinami. Moc dobré. Ještě trochu objedeme městečko, být tam sám, tak jsem ho propátral pečlivěji. Našel bych i tu pravoslavnou kapličku. Odjíždíme se smutkem v duši a pokračujeme směrem na Rybnici Lesznou, kde je malý kostelík Sw. Jadwigy, celý ze dřeva. Všude je zamknuto, vypadá to, že není používán. Jedeme tedy dál do kopců, cílem je chata Andrzejowka. Myslel jsem, že v tuto dobu už tam nikdo nebude. Jsou tam lyžařské vleky, ale sníh není, letní sezona také ne. Jaké bylo naše překvapení. Parkoviště plné aut, stála kde se dalo. A všichni chodili cestou do lesa, zřejmě nějaká turistická akce.
Vraceli jsme se za chvilku. Začalo totiž krápat, tak na co čekat. Jeli jsme po krásné silničce na Gluszycu, ale ten parádní asfalt měl krátké trvání, pak opět polská klasika.
Dojeli jsme k pěkné hospodě a pstruhárně. Znal jsem ji jen letmo, to když jsme jeli vzpomínkovou jízdu na Vendu Maraudra. Tak jsem to šel trochu osondovat. Nádherné prostředí, všechno krásně upraveno. Pstruhy mají chycené a připraví je ekologickým způsobem v konvektomatu. Prý je to zdravější než klasicky. Jaká bude kůžička tam ovšem nepíší. Počítají cenu podle váhy, obvykle je to 10-15,- Zlotých. Jednou to vyzkouším.
Pak už jsme se jen překodrcali přes Nowou Rudu a přijeli do Broumova. Obloha byla celá zamračená, bylo chladno a hlásil se hlad. Tak Broumov ne Broumov, jeli jsme dál. Nechám si ho na samostatnou akci. Zastavili jsme až před Pěkovem v restauraci U Generála Laudona. Krásně zařízená restaurace s docela slušnou nabídkou denního menu. Tak to odnesla česnečka se smažákem. Ani se to nedalo sníst. Dobré jídlo s velkou porcí, prima prostředí… Co více si přát.
V Bukovici je objížďka, tak jedeme na Lachov a Teplice n. M. a pak již klasikou přes Stárkov k domovu.
Ujeli jsme díky objížďkám téměř 170km, ale bylo to prima.
Doma jsem pak do sebe nalil dva hrnky čaje a bylo mi fajn.
Doufám, že i ostatním.
Na internetu je plno informací, úmyslně nedávám odkazy. Je třeba si pohrát a hledat. Kdyby je však někdo potřeboval, pak je samozřejmě přidám.
Velikonoční sobota.
Svátky před námi, dlouho jsme neseděli v sedle, tak nezbývá než někam vyrazit. Počasí není ideální, i když po obědě to vypadalo docela slibně. Tak v jednu na našem obvyklém seřadišti. Jedu já, Zdeněk a Jirka. Nikdo jiný se k nám nepřidal.
Jedeme tedy na Nové Město n. M., jinak tedy Nováč. Na náměstí zastavujeme jen pro pár fotek. U cukrárny nikdo není, motorkáři kdesi pospávají. Našim prvním cílem je tedy Sendraž, hospoda U Floriána. Sluníčko spoře svítí, kávu si tedy dáme venku. Pěkně s doutníčkem aby to mělo tu pravou atmosféru. Netrvá dlouho, sluníčko zaleze do peřin a nastupuje vítr. Docela se ochladilo, tak na nic již nečekáme a jedeme dál. Naší další zastávkou je tentokrát Nový Hrádek, zříceniny hradu Frymburku. Těšil jsem se na opravenou silnici od Rokole do N. Hrádku, ale já naiva. Jak jsem se mýlil. Po roce uzavřené silnice se změnil jen povrch v centru obce, ten kus silnice od křižovatky Rokole, Olešnice a N. Hrádek se nezměnil. Tedy k lepšímu. Jeho stav je mnohem horší než předtím. Kdo vymyslel tuto variantu musel být neskutečný deb.l. Kdyby alespoň vše srovnali nějakým slabým kobercem. Takhle se vůbec nedá hovořit o normální jízdě. Neustále žvaníme o nehodách, o nadměrných rychlostech, ale zapomínáme na lví podíl neskutečně zanedbaných silnic. Není divu, že řada lidí potom na takovém úseku havaruje, ale stát to odkopne jednoduchou větou v zákoně „řidič je povinen….“.
Parkujeme na pěkném místě, ke hrádku to je jen kousek. Docela impozantně vypadá ta obrovská hromada kamene. Obcházím tu zříceninu a jsme naštěstí vpuštěni mladým kastelánem i do vnitřních prostor. Hrad vlastní soukromí majitelé a jejich cílem ho je opravit, či dokonce přivézt do jakéhosi původního stavu. S prstenem od Arabely by to šlo, jinak to vidím neskutečně černě. Ta práce by musela umořit několik pokolení majitelů.
Necháváme hrad za zády a pokračujeme dál, směrem k Dobrošovu. Nad Hrádkem nechali zbourat nejkrásnější dominantu kraje, čtyři větrné elektrárny. Sice nepracovaly, ale byly krásným majákem viditelným ze širokého kraje. No ale jistě si někdo namastil kapsu za sběr druhotných surovin.
Na Dobrošově bylo plno turistů a kolařů, které rovněž vylákalo odpolední sluníčko ven. Mraky se válely okolo, pouštěly na nás vodu a do toho silný a studený vítr. Zastávka jen na cigáro a hajdy pryč. Jedné polské rodině se ztratil jeden člen, tak jsme byli požádáni o pomoc, ale než jsme se do toho dali, přijel posel na kole, že jede někde k domovu. Tak to všechno šťastně dopadlo. Jen rada na závěr, „kupte mu také mobil“, měli byste méně starostí.
Po půlhodince jsme doma a hrnec čaje vykonal svoje. Byl jsem prochladlý, tak žádná vycházka do lesa. Ostatně byl jsem tam s psími holkami ráno. Tak jsem se dal do úpravy fotek a potom spokojeně klimbal u TV.
A nic mně nechybělo.
Velikonoce jsme prožili po svém, částečně doma, částečně na cestách. Jen škoda, že to počasí nebylo mnohem lepší.
