Zářijový výlet do Polska
- Podrobnosti
- Zveřejněno 14. 9. 2015 8:15
- Napsal Jarda z Úpice
Za krásami zářijového Polska.
Předpověď na víkend v polovině září byla více než optimistická. Tak v sobotu jedeme do Josefova, požádat o přímluvu a poděkovat všem, kteří bdí nad námi při cestách. Mají to pernou službu, uhlídat všechny na silnici. A to obvykle za každého počasí.
Je nedělní ráno, obloha skoro vymetená a sluníčko nedočkavě vyskakovalo zpoza obzoru. Nastává devět hodin a naše malá skupina se dává do pohybu. V Libči přibereme další trojici a v devíti motorkách míříme do Královce. Na hranicích vyměníme české za polské a už vesele pokračujeme na Valbřich. Našim cílem je hrad Ksiaž. Nádherné místo. Přijíždíme po krásné nové silnici do Valbřichu. Okolo je plno Super a Hyper marketů. Na obrovské ploše před nimi je nějaký jarmark a bleší trh. Tolik stánků, prodávajících a kupujících nevidíte u nás ani na 1. Máje. Tentokrát míjíme Hypermarket Auchan, jinak zde vždy měníme peníze. Myslel jsem, že poláci budou v neděli v kostele, ale co se tady dělo? Takový šrumec u nás neznáme.
Přijíždíme na Ksiaž, parkoviště na louce před zámeckými stájemi je pomalu plné. Obsluha nás nepouští na parkoviště před zámkem. Musím uvést, že v Polsku je Zamek hrad a zámek je Palác. Tak se trochu motá, co je vlastně zámek a co hrad. Ale v podstatě je to jedno. Nakonec na to přijdeme. Celý areál je upraven. Po cestě je krásný park, stromy označeny tabulkami se jmény, původní parkoviště zmizelo a nahradil ho rovněž park. Zůstalo jen malinké parkoviště vyhrazené hotelovým hostům. Je vidět, že jsme tu již delší dobu nebyli.
Všude je plno lidí, nádvoří částečně zabírá i polská televize. Nevíme co zde natáčí, ale je nám to vcelku jedno. Propasírujeme se davem, kamennou stylovou vinárnou a mizíme na terase, kde je nám již známý gril. Dáváme si naši oblíbenou grilovanou krkovičku a kávu. Pochutnáváme si na masíčku, vítr nás trochu otravuje, ale co s tím naděláte. Procházíme i kousek zahrad kolem zámku, protože obejít to celé je pomalu na hodinu.
Je poledne a my pokračujeme dál, za dalším cílem. Tím je tentokrát muzeum v bývalém koncentračním táboře Gross-Rosen. Jeho pobočky byly i na našem území, zejména kolem Trutnova. Tak se sluší znát trochu z historie, byť byla krutá.
Jedeme po krásných silnicích, potkáváme spousty motorkářů. Nevíme, odkud jsou, ale všichni se přátelsky zdravíme. A to mi je velmi milé a sympatické. Toho přátelství dnes člověk mnoho neužije.
Přijíždíme ke KT kousek od Rogoznice. Parkoviště plné a všude plno lidí. Když jsme tu byli s Alenou, tak jsme byli skoro sami.
Je nádherné počasí, sluníčko svítí a všude je úžasný klid. Nebýt to místo kde zahynuli spousty lidí za děsných útrap, místo přímo idylické. Neumíme si to ani utrpení ani představit, známe to obvykle jen z filmových záběrů. Lom, kde dřela spousta vězňů vypadá celkem obyčejně. A to zde vězni pracovali za 50g chleba ráno a vývar ze zelí k večeři. Většina jich zde přežila jen 5 týdnů. Mnoho vězňů pracovalo v okolí, kde budovali podzemní továrny a bůhví co ještě. Někde okolo Walimi by měl být údajně zakopán vlak s nakradeným bohatstvím, možná i s jantarovou komnatou z Ruska.
Pokračujeme dál, do Jaworu. Zde je jeden ze tří kostelů Pokoju. Jeden je ve Swidnici, druhý zde a třetí byl v Glogowe. Ten bohužel vyhořel od zásahu blesku. Tyto, tuším protestantské, kostely byly vystavěny po podpisu Vestfálského míru po ukončení třicetiletí války. Stavitelé měli plno omezení, ale s jakou bravurou vše zvládli je obdivuhodné. Kostel mohl být vystaven ve vzdálenosti dostřelu děla od rynku. Nesměl mít věž, ani zvony. K dispozici měli jen dřevo, slámu, hlínu a písek. A termín dokončení do jednoho roku. Do toho ve Swidnici se vešlo 7500 lidí, do toho Jaworského 6000. Ten letos slaví výročí 360 let od dokončení. Ve Swidnici byl postaven a vysvěcen za 10 měsíců. My jsme navštívili oba a ten Svidnický je v interiéru bohatší. Ale oba jsou úžasné. V obou se ale fotí docela špatně. Jsou veliké se skromným osvětlením. Prohlížíme a fotíme. Někdo se třeba i s těmi nemoc fotkami potěší.
Pokračujeme k domovu a netrvá dlouho a jsme pomalu doma. Jarda s Jiřinkou měli chuť na zmrzlinu, tak ještě zastavujeme v cukrárně U Edušky, ale to jsme již zpátky v Úpici. Tak chvilka pochutnání a hurá domů. Naše psí slečny měly takovou radost, že jsme je neopustili a vrátili se domů, že nám skákaly pomalu až na hlavu.
A my jsme si konečně udělali pohodlí, kávu a vypili společně dvě piva. Po té krkovičce a zmrzlině jsme měli žízeň jak trám.
Ujeli jsme skoro 190 kilometrů za krásného počasí, s prima partou a po většinou pěkných a opravených silnicích, tedy většinou v Polsku. Potkali jsme spousty motorek, turistů a návštěvníků památek. Nechápu jak je možné, že v Polsku tak všechno žije. Že by už měli mnohem vyšší životní úroveň, než to naše zaprděné Česko? Ještě že to tam máme kousek a je pořád co objevovat. Tak budeme v objevování příjemných věcí pokračovat. A dělejte to také tak. Stojí to za to. I za ty peníze, kterých potřebujete také trochu více.
Užijme si i zbytek sezony, počasí má prý být pěkné.
Jarda z Úpice
