Za krásami Polska
- Podrobnosti
- Zveřejněno 11. 7. 2012 18:20
- Napsal Administrátor
K sousedům to máme nejblíže, míst neprobádaných je tam spousta, památek také, tak proč ne zase k nim. Rozhodoval jsem se, jestli na jeden, nebo dva dny. Prodloužený červencový víkend k tomu byl jak stvořen. Tedy až na to počasí. Přes den krásně, večer bouře a lijáky. Nakonec jsme se rozhodli pouze pro jednodenní výlet, neboť v kempech na Kristýně byly všechny chatičky obsazeny a honit stan v bouři po louce se nám nechtělo. Jen Lucka s Martinem toho využijí a zůstanou někde na noc. Dlouho nejezdili, tak to chtějí využít. Tedy a také toho, že jim babička hlídá ratolesti.
Sobota ráno, připravuji se na cestu, tedy snídám a v tom zvoní telefon. Lucka s Martinem byli tak nedočkaví, že přijeli o hodinu dříve. Alespoň někdo se viditelně těšil, tedy mimo mě.
V půl deváté je na pumpě Autorestu Zděnda, já, Lucka s Martinem, přijel Jirka Vandrák a Olda PPS. V Trutnově nás čekal Lev. Jedeme tedy v šesti motorkách.
Tentokrát jedeme přes Pomezní boudy (dále Pomezky), sjíždíme krásné serpentiny a po chvilce jsme v Kowarech. Tady si měníme nějaké zloté na jídlo a benzin.
Pokračujeme skutečně jen pár kilometrů a projíždíme malou osadou Lomnice. Je zde opravený zámek sloužící jako ubytovací zařízení. Přes silnici je z hospodářského dvora vybudována restaurace s posezením venku, prodejna suvenýrů a podobné služby. Zde však nezastavujeme a pokračujeme asi kilometr do Wojanowa. Zde je podobně opravený zámek s celým areálem. Něco úchvatného, těžko se to dá slovy popsat. Neškodilo by našim odborníkům udělat na tato místa exkurzi, aby viděli, že není třeba všechny malé zámky nechat zdevastovat.
Po chvilce odjíždíme, neboť náš cíl je jinde. Jedeme na Jelení Góru a ze zvyku měním na poslední chvíli cestu, neboť se zdála lepší, než původně zvolená varianta. Jedeme nakonec po úzké mizerné silnici až na silnici č. 3. Zde bohužel byla velká voda, která probrala potok na dvojnásobnou šířku, sebrala i silnici a tak do Jelenky musíme zpět na Wojanow a pokračovat podle původního plánu.
Projíždíme, nebo spíše motáme se Jelenkou, nakonec nás z toho neoznačeného bludiště vyvede Jirka. Jezdíval tudy do Němec tak to trochu zná.
Pokračujeme na Gryfow Sl. Po docela pěkné cestě. V Gryfowě projíždíme uličkami přes náměstí, ještě že jsem si všiml malinké cedulky směrující na hrad Czocha. Malý kousek cesty a již odbočujeme k přehradě Zlatníky. Tady je pěkná restaurace Zlatý sen. Jirka se konečně uklidnil, neboť již z Pomezek brblal o jídle.
Celkem dobře jsme se najedli a pokračovali jen pár metrů k druhé přehradě, kde na ostrohu trůní hrad Czocha. Něco podobného jako náš hrad Zvíkov. Hrad nechal postavit český král Václav II. Historie je popsaná na informační ceduli i česky.
Hrad slouží zároveň jako hotel. Prohlídka komnat stojí 3,- Zloté, což nebylo ani 18,- Kč. Stejně nás stálo parkovné. Nevím, jak to ti poláci dělají, že mají přijatelné vstupné na památky.
Je nádherné teplo, sluníčko svítí a já obíhám, tedy v kožených kalhotách se spíše ploužím kolem hradu s cílem získat co nejvíce fotek.
Rozhodujeme se co dál. Je krásně a velice mě láká rozhledna u německého města Lobau. Je celá z litiny a jak z krajkoví. Není to už daleko, tak pojeďme. Pokračujeme tedy již po hlavní na Zhořelec s tím, že přejedeme do druhé půlky nazývající se Gorlitz.
Kde se vzaly tu se vzaly nad Německem olověné mraky, jistě plné vody a možná i krup. Tak žádná rozhledna a mažeme domů.
Jedeme směr Bogatyně se svojí obrovskou elektrárnou a povrchovým hnědouhelným dolem.
Opravují zde silnici, ale povolenou čtyřicítku nedodržujeme ani my, natož poláci. Začínáme chytat první dešťové kapky. Zastavit se pro navléknutí nepromoků není kde, tak pelášíme dál. Chvílemi chytneme trochu vody, pak z toho zase ujedeme a tak to pokračuje až do Liberce. Tady tradičně bloudím. Navigace mě posílám úplně jinam, než chci, tak pořád něco mele a já jedu svoji cestou. Nakonec se blížíme do Jablonce a to již lije jak z konve a přísahal bych, že chytáme i nějakou kroupu. Nakonec vlítneme na výjezdu pod malou střechu pumpy Robin Oil. Tady u klábosení s příjemnou obsluhou a pitím kávy trávíme čas, než přejde déšť. Obsluha slibuje chvilku a je opravdu znát, že je místní. Pomalu končí déšť, my navlékáme pro jistotu nepromoky a za sluníčka se v nich pečeme. Nakonec je musíme v Hrabačově u pumpy sundat.
Pak jen do Vrchlabí a směrem na Trutnov polykáme kilometry. V Lánově nás tradičně zdržuje semafor na budovaném kruháku. Jeho seřízení, celý kruhák a nájezdy na něj jsou děs a hrůza. Mám vtíravý pocit, že nebude hotov ani za pět let.
Tady mně Jirka sděluje radostnou zprávu. Mám zadní gumu na plátno. Ještě že to pořád z povzdálí sleduje. Já si za motorku nelehám, tak to nevidím. Tak mě čeká další vydání.
Jinak se nám ale cesta vydařila, alespoň mě se tedy líbila. A vzhledem k tomu, že jsme vše nestihli je zase kam jet.
Pokud se chce někdy vydat s námi, nic vám v tom nebrání. Komu se nechce, nejede. Do našeho víceméně stabilního jádra chyběl jen Pepe a Jirka batňovický.
A vždy říkám „ Kdo nejede s námi, nemusí jet nutně proti nám. Třeba nejede, nebo jede s někým jiným“. A tak to má být, pravil nějaký klasik.
Jarda z Úpice
Fotky z cesty ZDE (Lucka - Rajče)
