Motomše v Josefově, tradičně, ale přece jen trochu jinak

Podrobnosti: Zveřejněno 14. 10. 2012 18:20; Napsal Administrátor

Motomše v Josefově. Nejsem věřící, a ani moji přátelé zrovna nepraktikují náboženství. Přesto jezdíme pravidelně na Motomši do Vrchlabí i do Josefova. Setkat se s přáteli, prožít tu krásnou atmosféru kostela se vší tou parádou, vyslechnout si Slovo Boží i promluvu kněze. Tyto mše se vyznačují obvykle poněkud příjemnější formou, neboť všichni přišli do kostela požádat o jakousi přímluvu, přišli se omluvit svému Anděli strážci za občasné příkoří, které mu způsobují svou neuvážeností, vysokou rychlostí a dlouhými cestami, kdy oni si užívají a naši Andělé strážní makají.
Sobotní ráno nevěstilo nic dobrého. Pršelo, mlha se válela líně po louce. Stokrát během hodiny jsem sledoval počasí, díval se z okna, jestli se to počasí neumoudří. V jedenáct začíná mše, je deset a stále jaksi mrholí. No nakonec to přešlo, naskákal jsem do kůže a mazal. Mše sotva začala a byl jsem na místě. Motorek bylo o hodně méně, od nás jsem tam byl já a k mému překvapení Lev s Léňou. Naše přátele ještě doplnila Bára. Ta měla na takové akci premiéru.

Trochu se změnila organizace. Místo klubu K1400 se organizace ujali kluci z mezinárodního klubu Vulkanýrů. Na účasti to také bylo vidět. Kolem nás poláci, několik němců, ale hlavně plno čechů v čele s Lequim. Účast byla tentokrát nižší, evidentně se na tom podepsalo počasí. Ti skalní však nechyběli.

V kostele hrála živá kapela, bylo příjemné prostředí na zamyšlení nad cestami a skutky, které prožíváme v životě i na silnici. Zavzpomínali jsme i na ty, kteří již brázdí nebeské dálnice a pozorují naše dění ze shora. Zaposlouchali jsme se do promluvy kněze a společně vše zakončili Otčenášem, který snad zná každý.
Venku se mezitím počasí trochu umoudřilo, a tak došlo i k obvyklému posvěcení našich strojů, nalepili jsme si nálepku na znamení naší účasti na tomto bezvadném setkání. No a co dodat.
Přátelé, jezděme tak, aby všichni, co nám mávali při odjezdu, měli možnost nám mávat i při návratu. Na každého z nás někdo čeká. Každý má někoho, pro koho je důležitý. A je jedno, jestli jsou to rodiče, manželka, děti, milenky, nebo jen kamarádi. I obyčejný pes, či kočka mají radost z našeho návratu. Naše psí slečny jsou první, kdo mě vítá doma, a mají obrovskou radost. Tak to všem nekazme tím, že se již nikdy domů nevrátíme.
A abych nezapomněl. Doufám, že se zase za rok v Josefově sejdeme