Za Postřižinským pivem....
- Podrobnosti
- Zveřejněno 3. 8. 2014 10:39
- Napsal Jarda z Úpice
Za Postřižinským pivem, aneb cesta na Moravu a zpět.
Je nádherný čas na ježdění, tak je nutno toho využít. Probírám se internetem, ležím v mapách a hledám zajímavá místa v Česku. Občas zahlédnu něco v televizi, a tak míst je k nahlédnutí mnoho. Hodně jsem poznal při svých cestách po montážích, nebo služebních cestách. Není to ale ono. Vše se časem mění, tak je třeba obnovit paměť. Kolikrát nevěřím vlastním očím, jaké proměny nastaly, a to někdy po měsících.
Plánuji cesty a studnice nápadů vysychá. Bohužel není nikde v okolí pramen, který by ji napájel.
Zcela náhodně jsme nedávno jeli okolo pivovaru v Dalešicích, místo filmování slavného filmu Postřižiny. Knihu zná asi málokdo, ale film snad každý.
Tak tedy jedeme do Dalešic, Postřižinského pivovaru navštívit místa, kde tak pohodově žil Francin s Maryškou, nezbedný Pepin, Dr. Gruntorád a další aktéři.
Je sobota, první víkend v srpnu, počasí má být, a také bylo, přímo suprové. Sice docela vedro na motorku, ale lepší vedro než voda.
Jedeme tentokrát sami směrem na Jaroměř, H. Králové, Pardubice a Chrudim. Tady stavíme poprvé. Pro pár snímků kouzelného Resslova náměstí. Náměstí vévodí kostel Nanebevzetí Panny Marie a lemují ho krásné měšťanské domy. Chrudim je od počátku 14. Století věnným městem českých královen, což jistě prospělo k jeho rozmachu. Ulice do náměstí je plná schodů, které sice zabraňují vozidlům jet více než na jedničku s každým rozjížděním do schodu. Toto řešení musela vymyslet naprosto moudrá hlava. Auta sice jezdí krokem, ale ekologie dostala na prdel, protože se rozjíždí a vytáčí tak motor a výsledkem je mnohem více znečištěné ovzduší než kdyby auta jela plynule třicítkou. Alena je počítala a bylo jich osmnáct, s posledním velikým jak slon.
Pokračujeme dál a naší další zastávkou je Žďár nad Sázavou. Zastavujeme na parkovišti před místním zámkem. Kdysi klášterem cisterciaček, později zámkem rodu Kinských. V areálu je Bazilika minor, která je svým titulem pod ochranou Vatikánu, muzeum knihy a jistě i soukromé prostory hraběcí rodiny.
Fotíme i most s barokní výzdobou, přes něhož vede páteřní doprava přes Žďár. Co toho ti svatí již museli vidět a zažít.
Popojedeme kousek výš, na návrší nad městem, kde se pyšně vznáší areál s kostelem sv. Jana z Nepomuku. Zelená hora. Kdysi to bylo zalesněné místo, dnes holé s areálem z dálky viditelným. Procházíme okolo kostela, prohlížíme pusté ambity a je nám tak nějak podivně. Pamatuji, že se tento skvost pod ochranou Unesca několik let opravoval. Výsledek je nějaký podivný. Opadaná omítka, ošumělá zákoutí… Dlouho se tedy nezdržujeme a pokračujeme.
Zastavujeme na tankování a zadelní odpočinek ve Velkém Meziříčí a po chvilce pokračujeme do Třebíče. Na ten jsem zvědav. Znám krásné náměstí, ale těšíme se na židovskou čtvrť, na baziliku sv. Prokopa a chceme navštívit bývalý lihovar, kde je restaurace a muzeum automobilů Jaguár.
Procházíme křivolakými uličkami židovského města a dopřáváme si kávu v kavárně Vrátka. Provozují ji hendikepovaní lidé a jistě úspěšně. Dáváme si kávu a dostáváme k ní jako bonus domácí cukroví a sklenku vody. Vedle kavárny je i pekárna Vrátka, kde se všechno vyrábí. Vše chutné a za malý obnos.
Pouze vynecháváme židovský hřbitov s bazilikou, který je kdesi na kopci. Přilepené kalhoty na tělo nám ztěžují chůzi a tak nic. Snad jindy.
Přejdeme do Třebíčského zámku s kostelem sv. Prokopa. Všude samý svatebčan a samé krásné nevěsty. Jednu jsem si s jejím svolením i vyfotil. Na zahradě je připraveno vše o obřadu, tak nerušíme a fotíme to ostatní. Bohužel jsem nenašel odbočku k lihovaru a tak nedošlo ani na ty krasavce s jaguárem ve znaku. Nakonec jsem zjistil, že nějakých 300 metrů nás od toho dělilo. Škoda, že tam nikde nebyla nějaká informační cedule.
Jedeme dál, pivovar Dalešice čeká. Přijíždí po půlhodince na parkoviště. Je celé zaplněné, že není skoro kam dát motorku. O cyklistech ani nemluvě, je jich plné nádvoří. Krásné místo, kde se natáčel ten romantický film. Psát o něm je naprosto zbytečné.
Chceme si prohlédnout trasu věnující se Rakousko-Uherskému působení v pivovarnictví. To jsou ty známé místa z filmu. Zájemců je tolik, že volno je až na třetí hodinu. Do nových výrobních prostor je volněji. Prohlídka trvá hodinu, je spojena s ochutnávkou piva. Co tam, když ochutnávat nemůžete. Tak jen fotíme zvenčí a odjíždíme. Využijeme tu dobu jinak.
Přejíždíme hladinu Dalešické vodní nádrže, která zásobuje nedalekou jadernou elektrárnu Dukovany. Tady Permoníci třískají do Uranu a štěpí jádra. My pak z toho děláme elektriku.
Přijíždíme do Náměště nad Oslavou, kličkujeme po objížďce, ale naštěstí jen městem.
Zastavujeme u barokního mostu a fotíme zámek, jenž je známou scenérií Náměště. Zámek vynecháme a zastavujeme kousek nad ním, v hostinci Na statku. Sedíme venku a mlsáme nezdravá Játra na roštu s opékaným bramborem a tatarkou. K tomu čepované pivo bez piva.
Po půlhodince pokračujeme do Tišnova, po ne zrovna krásné silnici. Tam jen odbočíme a po pár set metrech jsme v Předklášteří, u známého kláštera Porta Coeli, Brána nebes.
Návštěvní doba nám moc nevychází, tak opět jen zvenčí.
Pokračujeme směrem k Vírské přehradní nádrži. Projíždíme okolo dřevěného věšadlového mostu v Černvíru. Podobný je v Havlovicích, trochu jiný v Suchovršicích, nebo Pekle nad Zdobnicí. Pro nás nic nového.
V Nedvědicích jen letmo mineme hrad Pernštejn. Mimochodem by se sem dal podniknout výlet. Já zde již s rodinou kdysi byl. Míjíme přehradní hráz Vír II. A po chvilce jsme ve Víru.
Pokračujeme k hlavní přehradě. Na protějším břehu je skalní převis, který horolezci v zimě polívají vodou a potom po vzniklém ledopádu šplhají. Fotíme jen krátce přehradu Vír I. Odspoda a pak již navrchu. Moc toho k vidění není. Voda je asi podstavem, lezou pěkně břehy.
Přejíždíme korunu hráze a jedeme do Dalečína. Dalečín je známý svojí motokrosovou tratí, kde se bojovalo i o světové trofeje.
Pěknou silnicí pokračujeme do Jimramova, městyse, kde se narodil Jan Karafiát, farář a autor slavných Broučků a bratři Mrštíkové. Mimo mnoha dalších, které již méně známe.
Pokračujeme na Poličku. Po příjezdu do Poličky, bez jakéhokoliv varování, je na křižovatce oranžová cedule Objížďka Litomyšl pro osobní auta. Jedem po ní, ale byla to jediná cedule s informací. Proč by také místním radili. Žádného debila nenapadlo, že tam pojede někdo, kdo Poličku nezná? Navigace nás pořád někam posílá, kroužíme okolo náměstí, intuitivně někam jedeme, až je směr Svitavy. Je to trochu zajížďka, ale co naplat. Odtamtud cestu známe. Jedeme do Svitav a pokračujeme obvyklou trasou přes Č. Třebovou, zde ještě tankujeme a kafíčkujeme a pak již bez zastávky ujíždíme k domovu.
Najeli jsme bez pár kilometrů 450 km, po cestách krásných, pěkných, ucházejících i doslova mizerných. Tak, jak je v této zemi zvykem. Motorka frčela jako zamlada, bez problémů a s chutí. Bylo vedro, ale občas foukalo tak, že ani kůže nevadila. Ke konci jsem již nevěděl jak mám sedět a těšil jsem se až z ní slezu.
Také jsme byli dost dlouho na cestě. Vyjížděli jsme ve třičtvrtě na osm a domů jsme přijeli po více než dvanácti hodinách, také v osm.
Pejskové měli radost, my také, že všechno proběhlo v pohodě, že jsme viděli kupu pěkných věcí, že nepršelo, že jsme neviděli žádnou nehodu, že nikde nevartovala policie, že nás motorka vezla bez nehody, že jsme potkávali kupu motorkářů, že se stále zdravíme a jsme k sobě jistě přátelští, atd.….
A tak nezbývá než jezdit a poznávat. Pokud nám přeje počasí, slouží zdraví a máme dobrého sponzora.
Tak přátelé, do sedel a na asfalt.
Jarda z Úpice
