Česko-Polský okruh, aneb poslední červencový víkend.
- Podrobnosti
- Zveřejněno 27. 7. 2014 10:43
- Napsal Jarda z Úpice
Cesta Česko-Polský okruh, aneb spřátelenými zeměmi…
Víkend na konci července nebývá zrovna přívětivý, protože v Úpici je sv. Jakubská pouť. Tak obvykle sprchne. Prověřoval jsem kdejaké předpovědi, ale nejpříznivější byly ty norské, také uhodly, že sprchne při naší cestě Kokořínskem. Podle nich hrozila přeháňka při zpáteční cestě po Polsku. A také to uhodly, protože jsme se blížili ke Klodzku po mokré silnici. Ale jinak nic.
Tak jsem si odbyl pouťovou zábavu v pátek a v sobotu tedy jedeme na výlet. Scházíme se v osm hodin ráno před čs. Autorest v Úpici na Sychrově, což je naše pravidelné místo setkávání.
Já s Alenou, Zdeněk, Tridac, Jirka Chopper a Milan svatoňovský. Eva prý nejede, není ji dobře, ale po chvilce Jirkovi zvoní telefon, a že pojedou i s Denisou. Tak jsme rádi, že nás nevypekla, vyzvedneme je pod barákem a jedeme. Naše další zastávka je Žamberk, kde vyzvedneme kluky z „východní sekce“, Mikeše a Jardu. Po kávě, cigaretě a prověření itineráře opouštíme Žamberk a jedeme dál. Čas máme, tak volím objížďku kolem Pastvinské přehrady. Nikdy jsem tam nejel, vždy jen po hlavní silnici přes vodu. Přátelé, kdo to ještě nejel, zkuste to. Kroucená silnička lesíky, kolem kempy, hospůdky, všelijaká Bistra, kouzelné chatky a plno cyklistů a návštěvníků již v takto ranou dobu. Faktem je, že bylo po desáté a začínalo vedro. Úžasné místo.
Pokračujeme na Králíky, kde tento týden opět uzavřeli silnici na Červený Potok. Jsem však na tuhle alternativu připraven a jedeme tedy takovou objížďkou přes Zlatý Potok. Dnes toho zlatého ještě bude více. A pak už klasikou na Hanušovice, Brannou, která se pyšní zříceninou hradu Kolštejn. Po ní byl i pojmenován motocyklový závod, Kolštejnský okruh. Na startovní věži visí ještě pozvánka na zářijové závody v r. 2013. Podle toho soudím, že je s těmi závody konec. Škoda, veteránisté si přišli na své. Pokračujeme dál se zastávkou na Ramzové, kde si musíme odlehčit sedacím nervům. Nejen v zimě, ale i v létě je tu plné parkoviště a turisté se trousí do hor.
Naším cílem je oběd na Rejvízu, tak se jede dál. Mineme kousek Jeseníku a již šplháme do hor. Dvanáct kilometrů a jsme na Rejvízu. Koukám kde je ten Penzion Rejvíz s restaurací, kde již mnoho let měli štamgasti každý svoji židli s vyřezaným portrétem. Hodně židlí se ztratilo, ale naopak plno nových přibylo. Restaurace je nakonec hned zkraje. Nevšiml jsem si retardéru na silnici a měl jsem pocit, že se mi půlí motorka. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Zaparkujeme, Velké mechové jezírko se svojí naučnou stezkou necháme napokoji. Jdeme do restaurace. Tam si sedáme k volnému stolu, který byl pro nás asi připraven. Dáváme si většinou meníčko. Hovězí vývar s nudlemi, pečené krůtí maso, špenát a sestavu dvojích knedlíků. Chvíli nedočkavě čekáme, ale stálo to za to. To byl nářez. Bylo to velmi dobré, ale bylo toho tolik, že jen s vypětím sil jsme snědli tak tři čtvrtiny porce. Guláš z jelena a svíčková byly dobré také, kluci to statečně zdolali.
Pokračujeme dál na Zlaté Hory. Míjíme krásné odpočívadlo U Hříbka a jsme na rozcestí. Protože mám další místa v záloze, jedeme do Zlatých Hor oklikou. Chci navštívit propadlé důlní dílo Žebračka. Celkem v pohodě to nacházím, vyjedu strmou cestičku a ouha. Brána, plot, kamery a zákaz vstupu. Možná nechybí ani elektrika. Plot kolem koncentračních táborů nebyl tak důkladný. Tak se na té úzké cestičce otáčíme a dílo nevidíme. Na leteckých mapách je krásně vidět příjezdová cesta i s betonovým parkovištěm. Bohužel mapa byla snímkovaná v r. 2011. A to je ten rozdíl. Pokračujeme dál a přejedu odbočku na poutní místo u Zlatých Hor. Poutní místo Panny Marie Pomocné. Přijíždíme k čs. Robin Oil a doplňujeme zásoby PHM na cestu přes Polsko.
Bohužel ani zde nemůžeme projet náměstím, koná se zde nějaká kulturní akce Zlatohorské dny. Křivolakými uličkami náměstí objíždíme a za nedlouho mineme bývalou celnici a přijíždíme do Glucholaz. Tady nás opět čeká objížďka. Netrvá to však dlouho a Glucholazy máme za sebou. Asi se zde koná nějaká motorkářská akce, křižovatky blokují motorkáři a plno se jich sem sjíždí. Škoda, že víc nevíme, alespoň bychom to omrkli.
Pár kilometrů a jsme v Nyse. Tady je znát, že Poláci se snaží dát silniční síť na slušnou úroveň. Místo zoufale ucpaných křižovatek lehce průjezdné kruháky, místo díravých silnic hladký asfalt. No paráda. Pak že to nejde.
Zastavujeme až za Otmuchowem, u smažálni ryb, kterou jsme v minulosti měli jako cíl naší cesty. Dáváme si kávu (Turka), která je mimochodem mnohem chutnější než v našich hospodách.
No a pak už máme volnou cestu před sebou. Auta nás upozorňují na nebezpečí jménem Policie, která jela chvilku před tím okolo a teď parkuje mezi kukuřicí. S ručním radarem připraveným k akci. Tak oplácíme stejným těm v protisměru.
Ve Zlotém Stoku mineme ukazatel ke zlatým dolům, letmo prohlédneme technický skanzen věnovaný těžbě zlata, který je přímo u silnice. Vypadá to hezky, tak tam jednou zavítáme.
Poslední naše zastávka je na bývalé celnici v Bělovsi, kde probíhá srdceryvné loučení s přáteli. Slibujeme si, že se zase někde sejdeme a vyrazíme za poznáním. Proč ne. Byla to prima parta. Žádné kňourání, huhlání a kritizování. Jeli jsme stále tak akorát, všem to nějak vyhovovalo. Bylo nás osm motorek, dost na to, že jsme obvykle nechávali kolonu vozidel za sebou.
Najeli jsme zhruba 340 kilometrů po nádherných silnicích u nás a hlavně v Polsku. Nemohu pochopit, proč to jde u nás třeba v Pardubickém a Moravskoslezském kraji a proč to naopak vůbec nejde v našem Královéhradeckém kraji. To hned u cedule kraje vidíte a cítíte ten nebetyčný rozdíl. Máme tomu rozumět tak, že náš kraj má méně peněz, nebo naopak se více rozkrade?
Jízda po pěkné silnici není jen pohoda, ale je to svým dílem i bezpečnost. Není třeba kličkovat, nebo skákat jako kaskadér Kuchař. Netrpí osádka, ani vozidlo. Ale kdoví, co v tom hraje hlavní roli. Který lobbista v tom má prsty.
A tak přátelé jezděte. Jezděte s radostí a v pohodě po krásných místech, které se vám nabízí. Stojí to zato, a na motorce to je obzvlášť parádní.
Jarda z Úpice
