Po stopách Járy Cimrmana
- Podrobnosti
- Zveřejněno 4. 6. 2018 14:15
- Napsal Jarda z Úpice
Jára Cimrman a jeho působení ve skoro Severních Čechách.
Jára Cimrman je známý světoběžník, vynálezce a tvořitel, který všude, kde se jen vrtnul, zanechal svůj otisk, lépe řečeno stopu. Tak tomu je i na severu Čech. Koneckonců všichni dobře známe filmové dílo Jára Cimrman ležící a spící, které poměrně detailně popisuje Cimrmanův život a dílo. Protože Cimrman byl velmi všestranný, podnikal i na poli staveb. Navštívíme tedy jedno zajímavé místo. Sobotní ráno nebylo až tak přívětivé, dokonce u nás jemně mrholilo. Výlet byl odložen a já se dal do úklidu našeho auta. Dříve bylo zvykem, že panstvo jezdilo na koni a podkoní se o něj staral. U nás jsem v roli podautního a mám ho tedy také pouze na starost.
Prognóza počasí na neděli byla o něco lepší, on line kamery ČHMÚ zaznamenávaly sluníčko a střídavou oblačnost. Vyrážíme tedy v neděli ráno.
Vypravili jsme se s manželkou na jeho Nejnižší rozhlednu zbudovanou v obci Nouzov na Semilsku. Samotná rozhledna je velmi nizoučká, ale je to celkem logické, protože stojí na kopci, odkud je krásný rozhled i bez rozhledny. Naopak jeho nejvyšší rozhledna je vybudována v obci Příchovice, poblíž restaurace U čápa. Její výška odpovídá jejímu umístění, je totiž na svahu nad údolím. Tu jsme však navštívili již několikrát, tak nebyla v nedělním plánu.
Obec Nouzov najdete celkem snadno, rozhlednu už trochu tížeji. Jsou tam sice šipky, ale dají se snadno přehlédnout. Ale jen krátká rada od místního a bystré oko Aleny a jsme na místě.
Trochu fotíme a po nějaké chvilce pokračujeme do Bozkova, tentokrát míříme na věž kostela Nejsvětější Panny Marie. Na věži je vyhlídkový ochoz, vstupné dobrovolné. Bohužel probíhala mše, tak se nám nechtělo rušit sháněním klíče od věže a Alena odmítla šplhat nahoru, i kdybychom klíč měli. Procesí nakonec odešlo k pouti po svatostáncích Bozkova, tak jsme se odvážili dovnitř kostela. Pár fotek věnované poutnímu kostelu a pokračujeme dál. Jedeme dál, dalším cílem je Návarov. Navigace tento název neznala, tak jedeme jen tak. Nakonec nám starousedlík v Jesenným trochu poradil. Sice jsem si nebyl jist kamže to jet, ale nakonec bylo vše správně. Přijíždíme k zámečku v Návarově. Nádherně upravený zámeček, hospodářské budovy a park lahodí oku. Očekával jsem polo ruiny a ejhle. Dnes je zde penzion, ale jak funguje, nevíme, všechny vstupy do areálu byly uzavřeny. A ani na internetu neseženete pořádné informace, podivné. Jedeme tedy ještě o kousek dál, k mostu přes řeku Kamenici. Na mapě to vypadá jako rovina, ve skutečnosti to je hluboké údolí se serpentinami jako Stelvio. Na samém dně čeká penzion Rusalka, zřícený a nový most.
Něco vyfotíme, vracíme se a pokračujeme směrem na Vysoké nad Jizerou. Cestou projíždíme obcí Stanový, kde jen na krátko zastavíme u rodné chalupy spisovatele Antala Staška. Otevírají až 1. Července, tak s prohlídkou nepochodíme. Pár kilometrů nato a jsme ve Vysokém. Na náměstí je restaurace U medvěda, kde si dáváme skvělý oběd. Vysoké je známé nejen svoji klinikou chirurgie ruky, ale i jako rodiště našeho prvního ministerského předsedy Karla Kramáře. Jednak se tu narodil, ale i často přijížděl na letní byt do vily, nebo spíše zámečku, který si zde nechal vybudovat. Je to krásné místo s parkem okolo, jen budovy jsou trochu omšelé. Je zde Hotel Větrov a evidentně není nic ze zisku věnováno jejich úpravě, nebo jen minimálně. Na kraji Vysokého je podivná kolonie rádoby historických stavení, vybudovaných však v současnosti. Na první pohled to vypadá jako kulisy k historickému filmu. Nepodařilo se mi nic podrobnějšího zjistit.
Původně jsem měl na mysli pokračovat až do Kořenova a podle Jizery se vracet, nebo vystoupat na Rezek na kávu a pak domů. Tmavě ocelová mračna nás však popostrčila k domu již přes Sklenařice. Obec Sklenařice je spojena se zdejším rodákem Věnceslavem Metelkou, který se stál námětem románu Zapadlí vlastenci od K.V.Raise. Z Jablonce nad Jizerou jedeme kolem vody, se zastávkou na dvou semaforech. Po kouskách se zde opravuje silnice. Za chvíli jsme Hrabačově, tady je také nový koberec, a hnedle ve Vrchlabí. Vezmeme to rozkopanou silnicí v Čisté do Černého Dolu a přes Janské Lázně. Tady je najednou mokrá silnice a drobně mrholí. Přes plexisklo houby vidím, ale co dělat. Dojedeme do Svobody n. Ú. a zde již trochu prší. Tak se schováme na pumpě. Natankuji a chvilku koukáme, ale nakonec nasedáme a jedem. Domů to je kousek. Po pár desítkách metrů přijíždíme na suchou silnici a tak dojedeme až domů. Ještě nás tedy čekala rozkopaná silnice z Bohuslavic do Suchovršic. To jsme ale již brali, budeme konečně jezdit do Trutnova po hezké silnici.
Výlet to byl tedy poněkud zkrácený, ale i tak prima. Ujeli jsme nějakých 180 kilometrů a i s čekáním a obědem strávili na cestě necelých sedm hodin.
A tak to má přátelé být. Courat se krajinou, potkávat prima lidi a poznávat nepoznané, byť to je na dosah ruky. Jediná stinná stránka je stav silnic. Vždy jsem považoval za nejhorší silnici z Úpice do Hajnic. Po návštěvě Čech pod Kosířem jsem na první místo pasoval tamní silnice. Co jsme však projeli včera, to se ani silnicí nazvat nedá. Spíše cestou se zbytky asfaltu a přehršlí děr. A tak „jednička“ dostala zabrat. V tomto směru začínáme být nejhorší zemí, přinejmenším v Evropě. A že by se tento stav změnil, to nemůže očekávat ani největší optimista. Dnes bychom se mohli učit od Poláků, které jsme nedávno za stav silnic kritizovali.
Mohl bych tento článek doplnit odkazy na internetové stránky, kde se dá dohledat leccos, ale to byste z toho nic neměli. To hledání a objevování je teprve to pravé vzrušení. Tak přátelé hledejte, tedy pokud o informace máte zájem. Dnes je to jedna z mála věcí, kde se můžete svobodně rozhodnout.
Jarda z Úpice
Pár fotek z výletu je zde:
